Tuesday, July 26, 2011

Srdce buší jako splašené

Tak jsem doma, zpátky z cest.

Španělsko je docela sympatická země, to vám povím.
Ač asi není pro mě.
Fór totiž je, že krom Dalího (pochopitelně) se mi z celé cesty nejvíc líbil Avignon. A ten, kdybyste náhodou nevěděli, je ve francouzském Provence.

Ale upřímně, kdo by se do toho města nezamiloval, když na něj o slunném dni vybafne se vší tou starobylou romantickou nádherou, kterou umí jen Provence a která voní jako červenou stužkou ovázaný svazeček levandule.
A ještě když se tam ocitne právě uprostřed divadelního Festivalu d'Avignon a krom kouzelné architektury ověšené plakáty zvoucími na představení



jsou všude na ulicích kejklíři a pouliční artisti, kteří činí taktéž - ať už svými kostýmy, zvučnými hlasy, či prazvláštními kousky.

The Doors a Janis Joplin



Krom tohohle über úsměvu uměl pan král i nejpohrdavější pohled na celém světě

Asi tak za vteřinu tou raketou za zvuků šansonu slečna prostrčila hlavu,
ruku, nohu, a než se všichni stačili vyděsit, prolezla jí celá.
Guma jedna.

Tohohle šansonu mimochodem (a není to tak, že bych si ho snad broukala až do České republiky, no co vás nemá, achjo).
(Louis Armstrong a jeho verze La vie en rose od Edith Piaf)


A co se týče Dalího musea, tak prosím takhle.
Sice jsem se neproměnila v žirafu, ani hromadu slaniny a mravenců, ale nikdá v životě jsem neviděla nic tak dechberoucího, jako je strop v Hall of the Winds.


2 comments:

  1. Páni - obracím se naruby, a to ten strop vidím jen na fotce... naživo musí být neskutečný!

    ReplyDelete
  2. Ještě teď mě bolí za krkem:D

    ReplyDelete