Wednesday, June 29, 2011

Jsem víla jako prase

Tyto obrázky nechť vám slouží k ilustraci mé narcisovitosti.
Aby toho nebylo málo, tentokrát jsem k tomu měla i dva lidi s foťákama místo hlav, co mluvili fotografickou hatmatilkou a hádali se o to, kterejžejetedajakolepčí, jestli teda ten ňikon nebo kaňón.
Egoboost jak divá sviňa, to vám řeknu.



Bárule odpustí, že jsem ji a její Nikonku (já vím, že má jméno, ale já mám hlavu děravou, odpusť!) takto sprostě podvedla a zradila.
Hanba mi, hanba největší.
Ale uvrtala mě do toho proradná Zu , já jsem v tom vlastně úplně nevinně.


No a krom toho, že se flákám mezi stromy za brněnskou Ikeou a nechávám se vyblejskávat tváříc se u toho jako plachá víla, mám pořád kupy práce.
1) sama se sebou
2) s teorií překladu (pánové Levý a Newmark a ctěná paní Bassnett-McGuire, nesnáším vás/nie nawidze was/neznášam vás/Ich hass Sie/I hate you/大嫌い! v šesti různých jazycích!)
3) s debilním Josephem Conradem a jeho Heart of Darkness, džízis, kdo to má v tom originále číst?!
4) se svou zapeklitou bytovou situáciou, resp. s faktem, že mi vybouchl byt a já teď bydlím s bandou handsome Slováků (kteří umí hrozně dobře vařit a já bych je za nic nevyměnila!)
5) se svou zapeklitou finanční situací
6) se svou zapeklitou časovou tísní
7) s nemilým faktem, že mi došla káva, ta, co tu maj Slováci, je hnusná a taky že mi pánové furt kradou mlíko a dělají si s ním proťáky, bléfuj.
A tak vůbec.




Ač je mileráda čtu a sleduji, sama opravdu nemám ambice stát se módní blogerkou - nepovažuju svůj šatník za natolik zajímavý, abych o něj dělila na děnní bázi, či s ním směla kázat komukoli cokoli, co se módy týče.
Nicméně když se tady sem tam nějaká ta fotka, kde na sobě mám oblečení, zjeví, je to z onoho prostého důvodu, že oblečení nosím, žejo. A nebo je to prostě kousek, o který se nemůžu nepodělit.
Ale tak obecně se raději vykecávám, čehož jste si určitě už všimli.
(ale kdyby to někoho mermomocí zajímalo, ten klobouk je z Tally Weil a Há eM šaty mi darovala při úklidu svého šatníku bývalá spolubydlící - za pusu na čelo)


Tak se zase vraťme k tomu, čemu rozumím. 音楽について話しましょう。

30. června, čili zítra, v Brně vystoupí můj oblíbený upír s fake upíříma zubama.
Zatím se nikdo netváří, že by byl ochoten jít se mnou, vypadá to, že zase půjdu trapkařit úplně sama.


Astronautalis - Trouble Hunters

Astronautalis - Story of My Life


Album mu produkovat John Congleton, übermaster a bůh a taky esence znervózňujících The Paper Chase. Znervózňujících takovým způsobem, že si říkáte, že vás URČITĚ někdo sleduje, protože přece... ví, kam večer pokládáte hlavu.. A vy už oka nezamhouříte.


The Paper Chase - We Know Where You Sleep

Nikdo neumí aranžovat tak chytře, jako John.

Nakonec ještě jeden detail mého meganosu a půjdu zas dělat něco užitečného. Džus (čti čus)

Sunday, June 19, 2011

Proč miluju šedesátá léta (a taky sedmdesátá)

Znáte ten pocit, když se vás zmocní nostalgie tak silná, že se vám do očí hrnou slzy?
Myslí se přenesete do věcí dávno minulých, očima zabloudíte v dáli a zaposloucháte se do hudby, která vás do oné nostalgie uvrtala. A okolní svět přestane existovat.
A znáte ten pocit, když si uvědomíte, že je vám nostalgicky z věcí, které se udály dávno, dávno před tím, než jste se vůbec narodili? V tu chvíli se krásné melancholické vzpomínání na to, co bylo, smísí s hořkým faktem, že se vás to vlastně vůbec netýká. A vám je najednou tak smutno.. Tak krásně smutno. A říkáte si, jaké by to bylo, kdybyste.. kdyby tehdy.. a možná..
No a pak je tady ještě třetí stupeň smutné nostalgie. To když jste po uši zamilovaní do časů, které vás minuly jen těsně. A to tak pitomě, že jen o jedinou generaci. To pak můžete poslouchat rodiče, jak vypráví o tom, jaké to bylo vyrůstat v době, kdy se nosily barevné zvonáče, poslouchaly vinyly a všichni byli potentovaní z Bítls až za ušima.
A jediné, co v tu chvíli můžete, je pozorovat, jak jim vzpomínky v očích zapalují jiskřičky a jak se zasněně usmívají.

The Animals - House of the Rising Sun

Pochopitelně - většinou nám šedesátkonadšencům učarují tyhlety časy né u nás, ale v USA.
U nás totiž tou dobou vůbec nebyly časy tak růžové, uvolněné, plné lásky, míru a svobody, jako tomu bylo v zemích na západě.
Když jste totiž u nás měli dlouhé rozpuštěné vlasy, na nohou zvonáče a věděli jste, kdo je Mick Jagger, byli jste podezřelí.. a to nebylo za totáče vůbec dobrý.
Mimochodem když se podíváte na 500 nejlepších písní všech dob podle časopisu Rolling Stone, zjistíte, že většina z nich je z 60. let. V těsném závěsu jsou sedmdesátky. No a pak už to jde z kopce.
Žebříček si můžete prohlídnout tadyk.

Rolling Stones - Paint it Black

Ale přestože socialismus držel většinu času euforii šedesátých let na uzdě totality, i u nás bývaly doby, kdy duch svobody pronikl železnou oponou a nakazil mladé lidi nadějí.
A tehdy zachvátil lidská srdce bigbít.

Blue Effect - Slunečný hrob

Petr Novák - Povídej

I mezi filmy tehdá vznikala nezapomenutelná díla, jako například Ostře sledované vlaky nebo Spalovač mrtvol, která by možná nikdy nevznikla, kdyby pěst Sovětského svazu udeřila dříve než v létě 1968.
A kdo ví, kolik krásných věcí by ještě vzniklo, nebýt oné osudové noci, kdy do spícího Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a pošlapala naději na svobodu, která v lidech vzplála.


Ale přesto všechno, přestože lidé museli projít normalizací a ještě dlouho čekali, než jim byla navrácena možnost svobodně dýchat, mi ta doba učarovala.
Nejspíš je to tím tajemstvím, kterým je opředená.
Tou prostou nadějí a mládím, které hýbaly celým světem, přestože ne všichni měli tu možnost svobodně zplna hrdla křičet, jak milují svět.

A mimochodem, včera měl Paul McCartney 69. narozeniny.
Všechno nejlepší, starouši.

The Beatles - Yesterday


P.S.: Budu psát bakalářku o hudbě v knihách Haruki Murakamiho. No a jestli ho znáte, víte, že jedna jeho kniha se jmenuje Norské dřevo, jako ta písnička od Beatles.
Budu psát bakalářku o Beatles, no nejsem já lucky bitch?

Thursday, June 9, 2011

I should be studying

No jo.. měla bych se učit.
Za 3 hodiny mám totiž zkoušku z tohodle: 敗負戦争際可能収支圧量層了参昇輸拡縮複純攻勝敗負戦争際可能収支圧量層了参昇輸拡縮複純専攻仏独印欧州世界郵省庁係厚薄濃軟浅貧王首... (pozn. au. tohle je jen pathetická pidižižlisoučástečka toho, co mám umět, a pokud mám mluvit v konkrétních číslech, tak je to 657 omnomnom obrázečků *šílený smích*).
O to, že vypadají všechny stejně, by snad ani nešlo, protože po dvou letech soustavného učení mučení je od sebe rozeznám bez problémů a to, jak se píšou, si zapamatuju po jednom letmém pohledu (víte, že na každý znak mají Japonci i přesný postup tahů? a má to svůj důvod).. ALE DO PLESNIVÉ PSÍ DÍRY, KDO SI MÁ PAMATOVAT, JAK SE TO ČTE A CO TO ZNAMENÁ!!!!????? ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!
*zmateně pobíhá po místnosti, slepě jako můra vráží do nábytku, ztřeštěně mává rukama a se zakloněnou hlavou křičí z plna hrdla...nakonec se přímým nárazem knockoutuje o okno, svalí se na zem, chvíli sebou cuká, až se docuká a ámen s ňou*

Oficiálně jsem se zbláznila, přiznávám se bez mučení. Až budu dělat státnice, urrrrrrrčitě vybuchnu, slibuju.
(jéé, kousek ode mě sedí Francouzi a krásně mluví! ach!)

A teď co hrozně podstatného jsem chtěla oznámit světu.
Život je nefér!
Strašně neféééér!
Já chci do showroomu!!!!
Kašlu na to oblečení zadarmo, beztak by mě časem omrzelo, že jsem si ho ničím nezasloužila.. Chci tam proto, že bych měla šanci potkat Kateřinu Winterovou!

HM anketa from farmorFILMS on Vimeo.


Promiňte, drahé módní blogeríny, ale je to hrozná nespravedlnost, že vy, jen za to, že si vyfotíte boty a šaty, máte možnost setkat se s jednou z nejvlivnějších osob české hudební scény. A beztak vás třičtvrtě netuší, kdo to nějaká Winterová je a že hraje v Národním divadle a má krásný hlas a vůbec!
NESPRAVEDLNOOOOOOOST!!!

Pokud vás stále netrklo, kdože to ta Winterová je, tak prosím takhle:

Píše se rok 2000, vychází film Samotáři a s ním asi nejlépe-se-hodící hudba k filmu,
co kdy spatřila světlo světa.
Jan P. Muchow + Kateřina Winterová = Ecstasy of Saint Theresa

No a loni vyrazili EOST na turné.
A já, odchovanec Paskvilu a Velké noční hudby, který už myslel, že EOST nikdy neuvidí (páč Winterová šla na mateřskou, když jsem ještě neměla na koncerty ani pomyšlení, a byla na ní asi tisíc let), jsem myslela, že se štěstím potentnu.

Opravdická Winterová a opravdický Muchow, brněnská Fléda, stav lehké opilosti a hudební euforie.


...a k tomu svítící žůžošaty od návrhářky Denisy Nové.

Povinně poslechnout album Watching Black, všichni!
Hned!

(no a já se teda jakože jdu učit...)

Saturday, June 4, 2011

Redhoti sucks, ale John je prostě frajer (English at the bottom)

Tichá letní noc a spokojeně vrnící kazeta ve videopřehrávači.
Rozvrzaná pohovka a strach z odhalení.
Časy, kdy dobrou hudbu člověku v telce nutili jen Paskvil a Pavel Anděl.
Dvě hodiny ráno.
A hlavně podivně podivný John Frusciante.

A s ním video, co se mi vrylo do paměti kdysi dávno před lety, když jsem tajně jako ninja (to aby mě nenachytali naši, jinak bych měla průser jak mraky) koukala do čtyř do rána na Velkou noční hudbu na ČT, páč tam byly ty zvláštní písničky, co člověk jinde neslyšel (rozhodně teda né v Esu). Jako třeba ta s tím chlápkem, co měl každé oko jinak velké...

(kdo by tehdy znal nějaké Radiohead?)

..nebo ta s tím bezpohlavním podivínem..

...a nebo ta divná metalová, co se mi až zvráceně líbila..

...a pak taky ta s Britama šprtama a s dojemným příběhem o krabici mléka...

...a nakonec John.
Divný John s kytarou a zvláštním hlasem.
John, co se točil a vrážel do stěny a skákal dokola, dokola a dokola....
John, co na něj člověk prostě musel koukat a nechat se strhnout tím chytlavým depresivním hlukem, který v něm zanechal pocit, že něco je špatně, že ta temnota v jeho vlastní hlavě pohltí všechno, ale úplně všechno. A na světě pak nezbude nic.

John Frusciante, übermaster.



For English click on Read more...