Monday, April 4, 2011

Déšť

Kdysi mě někdo chytrý naučil, že když člověk zmokne, vychází z toho celá řada aktivit - člověk přijde domů, kape z něj voda, a tak shodí oblečení ještě u dveří a utíká do koupelny pro ručník. A potom si udělá skořicovou svařenou kávu, zabalí se do deky a kouká se, jak venku prší...
Ale ono tomu zmoknutí i spousta věcí předchází. Třeba nákup úplně zbytečných věcí v drogerii, jen aby člověk dostal tašku zadarmo. A pak pořádně všechny promokavé věci ve vlastní tašce do té igelitové zabalí a může bezstarostně vyběhnout ven z obchoďáku kolem těch nasupeně vypadajících lidí, co se tísní u vchodu a čekají, až přestane pršet, protože nemají deštník.
A tak jsem dneska zmokla. Letos poprvé pořádně zmokla. A když pořádně, tak pořádně, řekla jsem si na brněnském hlaváku na tramvajovém nástupišti, a skočila snožmo do nejbližší louže.
Snad poprvé v životě jsem na někom ve chvíli své dětské čachtavosti viděla úsměv. Ten kluk, co stál opodál a neměl ani deštník, ani kapuci, ani v úmyslu schovat se pod stříšku zastávky, se na mě usmíval, když jsem nastavovala tvář dešti.

...hele, my ale neutíkáme před deštěm, my utíkáme v dešti...


Eisley - Just Like We Do
Takže teď tady sedím zabalená v dece u otevřených balkónových dveří a usrkávám skořicovou kávu (hrnek vody, dvě vrchovaté lžičky mleté kávy, hřebíček, skořice a případně trochu medu, všechno svařit v kastrůlku a počkat, až lógr trochu slehne). Na šňůře visí moje po kolena mokré kalhoty, já koukám, jak prší, a přemýšlím nad tím, proč se z člověka, když se z něj stane dospělák, vytratí ta dětská radost ze skákání do každé louže a čvachtání se v blátě.
V jednu chvíli se válíte v písku, stavíte města a tunely, máte špinavé ruce, kolena a písek snad i v puse a je vám to jedno. A pak najednou vyrostete, začnete kontrolovat, jestli na tričku, které si chcete vzít, náhodou není flek, obcházíte louže a hromady listí (do kterých jste jako malí s pískotem skákali) a vždycky, když se vrátíte domů, si umyjete ruce.
Být dospělákem je nuda!

6 comments:

  1. Mmm skořicová káva mi ted dělá chutě a to je jenom ošklivo, ani nemusí pršet

    http://tropicaponyclub.blogspot.com/

    ReplyDelete
  2. Pravda, pravda. Napsala jsi to hezky. Ale musím říct, že jsem na sobě tohle pondělí vypozorovala, že to ještě nebude nejhorší... šla jsem do školy, okolo jeli hasiči a já se přistihla při myšlence, že by bylo fajn, kdyby hořela škola. Samozřejmě, že to reálně nechci, ale napadlo mě to. Stejně tak, jako mě to napadlo vždy ve stejné situaci, když jsem byla dítě. Tak jsem si říkala, že narozdíl od svých bývalých spolužaček, ze kterých jsou už mnohé zasloužilými matkami se toho u mě zas tolik nezměnilo. Nicméně to dospěláctví stejně stojí za prd.

    ReplyDelete
  3. Prej hořela škola:D:D
    No jo, kdo si to si to v mládí nepřál...
    Až teda je fakt, že si se spolužákama na výšce, když čekáme na cvika z japonské gramatiky, kolikrát říkáme, že by bylo super, kdyby obří balvany zavalily všechna schodiště v budově, učitel se tak nedostal nahoru a my neměli hodinu!

    ReplyDelete
  4. Já před starořečtinou vymýšlim takovýhle scénáře pořád, takže se nedivim :-D

    ReplyDelete
  5. Být dospělákem nemusí být až tak nuda, pokud člověk to "dítě v sobě" někde cestou životem nezapomene. Klidně pak i dospělého může napadnout, že by nebylo od věci začít v kavárně metat koblihy po hostech, rozkopávat hromady listí a skákat do louží. To se s věkem nemusí vůbec vylučovat - jen je potřeba si to dítě v sobě nechat a aspoň občas ho hejčkat lijákem a louží. Pak je i ten dospělý život docela snesitelný. (A že o tom něco vím, už dávno mi není dvacet...)

    ReplyDelete
  6. Pravda, pravda:)
    A Saturnin je skvělá knížka!

    ReplyDelete