Sunday, April 10, 2011

On, mého srdce žampion!

Něco málo poznatků z epic výpravy do hlubin země maďarské...:

1) Budapešť je strašně krásné město.
2) Když na vás Maďar vybafne "héleszerošméroštytýr" je najednou tak nějak těžší nahodit angličtinu a vysvětlit mu, že skutečně madarsky rozumíte jen igen a köszönöm (ano a děkuji). Většinou si ani nevybavíte, jak se řekne maďarština, a pro jistotu se i tam, uprostřed Budapešti, rozhlížíte, jestli někde za sloupem nečíhá nějaký váš učitel z anglistiky, aby vás mohl sprdnout, že jak se to jako do psí díry vyjadřujete.
3) Buda je ta strana řeky, kde jsou kopce, a Pešť ta, kde kopce nejsou. To je jak Frýdek-Místek, ízy slízy.
4) Méďa Béďa se maďarsky řekne Laci Maci :D

5) Existujou i Japonci, co mají 185 cm! Fakt!


A Miyavi, ten si vystačil se svojí semiakustikou, krabičkou na hudební smyčky a bubeníkem v upnutých minikraťáskách (aka boxerky:D), čehož jsme si my za celý koncert vůbec nevšimly, protože jsme začarovaně hypnotizovaly Miyaviho poletující vlasy a nepřeberné množství ksichtů, jaké je schopný vyprodukovat, a snažily se přijít na to, jak do pekla to ten chlap na tu kytaru vlastně hraje, že se mu ruce hýbou rychlostí světla. Přišly jsme na jediné řešení - je z jiného vesmíru. To by mohlo korespondovat s mou teorií o tom, že Japonci jsou ufouni, kteří se jednoho dne rozhodli usadit na planetě Zemi a od té doby se snaží asimilovat.. a to dost neúspěšně, řekla bych.

Miyavi v Londýně před několika dny,
to ale moc neva, tričko měl stejné i v Budapešti a ten postoj předvedl taky:D
zdroj: http://roxanna14madalane.deviantart.com/


Každý, kdo by si snad myslel, že celá japonská hudební scéna funguje na principu praštěného oblečení a neposlouchatelně praštěného j-popu (tak se tomu totiž říká), by po tomhle koncetě musel nutně přehodnotit svůj postoj, jinak by mu to musel někdo vysvětlit ručně a stručně (přinejmenším lepancem po hlavě).


Názorná ukázka kombinace klasické hry na japonský shamisen a styl, kterým se hraje na basu a basovou kytaru - slapping, tutok....: (někde vpravo mimo záběr právě já a moje kumpánky střeštěně pohazujeme hlavami)


Kameramanovi, který tohle všechno točil, patří veliký dík, neboť jako očividně jediný tam měl mobil, který nahrává natolik kvalitní videa, že se na ně dá koukat i bez pokoncertového opojení muzikantovým umem a pocitu, který člověka napadá těsně po koncertě, na který se těšil přinejmenším 3 předlouhé roky - tzv. "jéééžiš, já bych šla znova!!!".
To, že k smrti nenávidím lidi, kteří stojí přímo přede mnou a blokují mi výhled na hudebníky svým mobilem, kterým natáčí videa s otřesnou zvukovou i vizuální kvalitou, a sami z koncertu nic nemají, protože celou dobu čučí do objektivu a né na podium, odnesli dva Maďaři, kterým jsem musela říct, ať "put the fucking phone down already!". A jo, měla jsem ze sebe pak náležitou radost.
Jsem jako Gandalf! (v tom kouři se rýsuje loďka!)

"hele...dyť to bylo okno restaurace.. ti lidi z nás museli mít zážitek" O.o

Moje po kvalitní hudbě prahnoucí duše byla na nějaký čas uchlácholena. Příště jsou na řadě Arcade Fire ve Vídni.

Wednesday, April 6, 2011

Běžec ve viktoriánském

Bolí mě nohy.
Jako prase!

Svět se totiž zbláznil a já začala běhat.
A to né jen tak ledajak.
Mám běžecké boty, mikinu s kapucí, plápolající culík a sluchátka na uších.
A na kontě čtyři z pěti večerů ve znamení běhu. *chlubitychlub*
Džoginguju:D

Představte si rekreační běh ve viktoriánské době.
Je slunný den a vy si to ve svém prvotřídním vycházkovém obleku a se sličnou slečnou Rozárií štrádujete pískem vysypanou cestičkou v parku. Korzujete, vtipkujete a taktním způsobem se slečně Rozárii dvoříte, neb je to po nesčených plesích a zdvořilostních návštěvách první chvíle kdy jste sami. I když né úplně - moc dobře totiž víte, že jen co odbočíte na příští odbočce, zcela náhodou se setkáte se svou a její matkou v doprovodu obou manželů. Ale tak už to jednou ve viktoriánské době chodí.
Když tu najednou..!!... kolem vás prosviští dáma po krk a zápěstí obklopená krajkou, v korzetu, klobouku, dlouhé těžké sukni a podpatcích. V napřažené ruce drží slunečník a druhou si přidržuje klobouk a vy cítíte, jak se malé ručky polekané slečny Rozárie zavrtávají do vaší paže, a srdce se vám rozbimbuchá.
V těsném závěsu za běžkyní kolem vás proutíká celý dav takto oděných dam, které s dětským smíchem rychle mizí mezi stromy, až se nakonec v dáli všechny znaveny svalí do trávy se slovy, "již nemohu!".

V hlavní roli nejhezčí, co jsem kdy ulovila v sekáči (30 korun!), přívěšek po babičce, na skříni saké a na dveřích rentgenové snímky kolene spolubydlící.



Jill Tracy - Fine Art of Poisoning (dárk, děsně dárk!)

Monday, April 4, 2011

Déšť

Kdysi mě někdo chytrý naučil, že když člověk zmokne, vychází z toho celá řada aktivit - člověk přijde domů, kape z něj voda, a tak shodí oblečení ještě u dveří a utíká do koupelny pro ručník. A potom si udělá skořicovou svařenou kávu, zabalí se do deky a kouká se, jak venku prší...
Ale ono tomu zmoknutí i spousta věcí předchází. Třeba nákup úplně zbytečných věcí v drogerii, jen aby člověk dostal tašku zadarmo. A pak pořádně všechny promokavé věci ve vlastní tašce do té igelitové zabalí a může bezstarostně vyběhnout ven z obchoďáku kolem těch nasupeně vypadajících lidí, co se tísní u vchodu a čekají, až přestane pršet, protože nemají deštník.
A tak jsem dneska zmokla. Letos poprvé pořádně zmokla. A když pořádně, tak pořádně, řekla jsem si na brněnském hlaváku na tramvajovém nástupišti, a skočila snožmo do nejbližší louže.
Snad poprvé v životě jsem na někom ve chvíli své dětské čachtavosti viděla úsměv. Ten kluk, co stál opodál a neměl ani deštník, ani kapuci, ani v úmyslu schovat se pod stříšku zastávky, se na mě usmíval, když jsem nastavovala tvář dešti.

...hele, my ale neutíkáme před deštěm, my utíkáme v dešti...


Eisley - Just Like We Do
Takže teď tady sedím zabalená v dece u otevřených balkónových dveří a usrkávám skořicovou kávu (hrnek vody, dvě vrchovaté lžičky mleté kávy, hřebíček, skořice a případně trochu medu, všechno svařit v kastrůlku a počkat, až lógr trochu slehne). Na šňůře visí moje po kolena mokré kalhoty, já koukám, jak prší, a přemýšlím nad tím, proč se z člověka, když se z něj stane dospělák, vytratí ta dětská radost ze skákání do každé louže a čvachtání se v blátě.
V jednu chvíli se válíte v písku, stavíte města a tunely, máte špinavé ruce, kolena a písek snad i v puse a je vám to jedno. A pak najednou vyrostete, začnete kontrolovat, jestli na tričku, které si chcete vzít, náhodou není flek, obcházíte louže a hromady listí (do kterých jste jako malí s pískotem skákali) a vždycky, když se vrátíte domů, si umyjete ruce.
Být dospělákem je nuda!