Saturday, March 26, 2011

Milý deníčku...

(záznam z lodního deníku, 25. března)
Začínám mít dojem, že ať v tuhle chvíli napíšu cokoli, bude to znít přinejmenším pitomě.
Důvod je prostý - sedím zrovna ve vlaku, frčím si to přes moravské planiny, a páč už je dost tma, nemůžu se bavit počítáním králíků/zajíců, co si to s ušima vztyčenýma hopkají přes pole a louky (za těch 5 minut, co jsem tomu věnovala, jsem jich napočítala dvaadvacet.. člověk by nevěřil, co těch ušatců se tam poflakuje), no a tak si do sešitu sepisuju poznatky ze života. A teď konečně ten důvod, proč mi psaní v tuhle chvíli připadá přiblblé...:
Vedle mě sedí slečna a úplně bezelstně, bez jakékoli snahy zakrýt svoje veskrze soukromé počínání, si do wordového dokumentu na svém pidinotebooku píše deník.. nebo co to do čerta je.
Což o to, že píše, ale co píše! Jsou to věci jako "minulý týden jsem o sebe nechala chvíli pečovat a byla jsem na kosmetice.." něco něco "..snad vydrží teplé počasí, nemám s sebou žádnou čepici.." Né že bych jí vyloženě koukala přes rameno, ale konec konců jsem jen člověk - tvor zvědavý. Kdyby homo sapiens sapiens nevzešel z tvora zvědavého, nevzešel by přece vůbec, hrome.
Do toho, co si do deníčku zapisuje holka, kterou už nejspíš nikdy v životě nepotkám, mi nic není, já vím. Ale stejně - není to legrační? Aspoň trochu?
Vždycky jsem si myslela, že takové věci si do deníku píšou holky ve věku od desíti do patnácti let, né od prvního pohledu vysokoškolsky působící dospělačky.

Woolfová vždycky říkala, že nejdůležitější je, co se člověku honí hlavou. To je přece ten pravý život, který prožívá. A já s ní souhlasím, ta ženská věděla, o čem píše.
"Dneska jsem si nechala dělat průkazové fotky.." do prkenné podlahy, přestaň se jí koukat přes rameno, jinak tě tíha neuvěřitelných dobrodružství, které ta slečna dnes prožila, shodí ze sedačky!
Jistě že všichni tyhle všednosti dělají, ale řekněte mi někdo jediný rozumný důvod (krom ztráty krátkodobé paměti), proč si to zapisovat? Nevím jak vy, ale já bych si takovou knížku fakt nekoupila.
____
A teď vrcholná myšlenka dnešního filosofického příspěvku: jak moc se liší to, co právě dělám já, od toho co dělala včera ve vlaku ta holka? Krom faktu, že sama sebe považuju za náramně intelektuálního, Nietzscheho čtoucího filosofa?
Hehe.

Jo a hrabala jsem se (už nějaký ten čas zpátky) v mámině skříni a rozhodla se, že svět nutně potřebuje návrat šatů a kabelek, co frčely v době, kdy spolu moji rodiče randili.
Letos v létě budu děsně retro.
(vlevo binec, vpravo binec a uprostřed fešnpozér arty bitch)

A k tomu pochopitelně košér osmdesátkovou hudbu.
(miluju to video.. a taky to, jak moc jak ucho David Gahan vypadá:D )
Depeche Mode - Just Can't Get Enough

Monday, March 21, 2011

Pissed

To youtube mi už pěkně leze krkem.
Člověk se snaží rozšiřovat světu hudební obzory a ono si to furt a furt bude měnit vkládání videí, takže ať pak člověk dělá, co dělá, nakonec je z toho všeho stejně jen hromada rámečků a né ty sympatické úsporné proužky s hudbou.
Uah!
Jako by nestačily ty otrrrrravné google reklamy.
Dvakrát uah!

Co má pak holka dělat?

Bat for Lashes - What's a Girl to Do
(Všímaví si všimnou narážky na název písničky..
minule jsem zas odkazovala k hodinám na krku..
Tohle mi nějak jde :D )
(A je to aji s videem, bo na to nemám nervy)

____________________________________________________________________________________________

Youtube is really pissing me off.
One tries so hard to extend the world's music outlook and the damn thing will keep on changing the embedding thing..stuff..or whateveritis! So no matter what one does, it will eventually all become a bunch of stupid frames - not the cute little music stripes.
Aarrrgg!
As if the annnnnnnooyying google ads weren't enough.
Two aarrrggs!

What's a girl to do...?

Bat for Lashes - What's a Girl to Do
(Good observers may have noticed the reference to the song name...
last time I made reference to the watch on my neck - 2 o'clock over my head..
I'm getting good at this:D )
(Today, there's the video too - cause I don't have nerves for that thing)

Lháři, lháři!

Liars mě baví. Resp. jejich deska Sisterworld mě baví, zbytek jsem ještě neslyšela.
Ale mám teď hudebněobjevovací záchvat, takže to nebude trvat dlouho.

Líbí se mi, jak použili fagor v písničce Scissor. Teda myslím, že je to fagot.. ví bůh, já jsem klavíristka, dechovým nástrojům houbeles rozumím.. (zajímavý poznatek - v češtině se ten nástroj jmenuje fagor a v angličtině bassoon.. a pozoun je navzdory podobnosti úplně něco jiného... fajn, nebylo to až tak zajímavé -.-")
A krom toho má ta písnička dost dobré video.


Mají v sobě něco z šílených myslí HEALTH, promakanosti The Mars Volta a pocitu, že vás někdo sleduje, jako The Paper Chase.
Love it.
No Barrier Fun

___________________________________________________

Liars are fun. I mean, the Sisterworld album is fun - I haven't heard the rest, yet.
But I'm in the music-discoverish mood now, so it won't take long.

I like the way they use bassoon in the Scissor song. Well, I think it's bassoon.. god knows, I play the piano, I don't understand the wind instruments a bit.. (funny fact - in Czech the name of the instrument is fagot and in English it's bassoon. Pozoun, on the other hand, is trombone.. ok, it wasn't really that funny -.-")
And the song, by the way, has a damn good video.

Liars have some of HEALTH's crazy minds, sophistication of The Mars Volta and the uneasy feeling that someone is stalking you - like The Paper Chase.
Love it.

Nemám nic

krom jednadvaceti let a jedné hodiny ráno na krku.

Snad v každém životě přijde chvíle, kdy člověku připadá, že ať udělá cokoli, nebude to mít smysl.
Existenční krize, nebo tak nějak se tomu prý říká.

Člověk pak (místo aby se snažil naučit těch milión japonských znaků, co se mu válí po stole) do noci bezcílně bloumá od věci k věci, o samotě usrkává vodku s tonicem (co čajznul z baru rodičů) a nad cajdáky, které už měl dávno hodit za hlavu, přemýšlí nad přehmaty, které udělal před lety a které si bude v koutku duše nosit schované ještě dlouhé, předlouhé roky. Protože kdo ví, jak moc by jeho život byl jiný, kdyby je neudělal?
Nietzsche by ze mě neměl radost, kdepak já a nadčlověk.

V takových chvílích bývá noc příliš krátká, dům příliš veliký a prázdný, kamarádi příliš daleko a vodky příliš málo.
Ani brýle z roku x, dědovy hodinky a tetin klobouk tomu nepomůžou.





Nemám nic než úplněk na obloze, smog nad městem dvě hodiny ráno na krku.


___________________________________________________________

I have nothing

but 21 years of age and 1 o'clock hanging over my head.

In almost every life, there is a moment when it seems that no matter what you do, it won't have any meaning.
I guess they call it existential crisis, or something like that.

When that happens, you screw around aimlessly (instead of trying to learn the bazillion of Japanese characters scattered all over your table), in solitude, you sip vodka-tonic (that you swiped from your parents' drink cabinet) and, while listening to the songs you should have thrown away long time ago, you think about mistakes that you made years ago and that you will keep deep in your mind for long, long years. Because - who knows, how much would your life be different if you hadn't made them?
Nietzsche wouldn't really be proud of me, there's no way I could be any close to übermensch.

In such moments, the night tends to be too short, the house too big and empty, your friends too far away and the vodka level too close to the bottom of the bottle.
Not even the x-year-old glasses, grandpa's watch or aunt's hat can help here.

I have nothing but the full moon up in the sky, smog over the town and 2 o'clock hanging over my head.

Nick Cave and the Bad Seeds - Jesus of the Moon

Monday, March 14, 2011

No energy left

Psala bych, ale nemám sílu.
Už příliš dlouho funguju jen díky čvterečku 10 na 10 centimetrů, které jako jediné zůstaly na mé sedmnáctipalcové obrazovce funkční.
Naučila jsem se asi všechny klávesové zkratky ve vesmíru!
Ještě chvíli a začnu používat příkazový řádek, vyvine se ze mě IT tvor, naučím se hrát poker, začnu hrát WoW a už mě nikdy nikdo neuvidí.

Až budu mít na čem fungovat pořádně, budu i blogovat pořádně.
Teď ale nemůžu sloužit.

Nicméně!
Jsem pyšnou majitelkou lítsku na japonského maestra gitáristu, Miyaviho.
Tohohle:


Je to frajer, já ho poblázněnou pubertální láskou miluji již léta letoucí (jsem totiž stará kmetka) a v dubnu ho uvidím celého živého a živoucího!
A to ještě s Budapeští jako bonus.

Tiše a sobecky doufám, že zemětřesení a tsunami neotřásnou i koncertem.
Ale poslala jsem Japoncům pár DMSek, za všechny, co umřeli, jsem zapálila vonnou tyčinku a budu doufat, že se tam z toho dostanou. Konec konců jsou to silní a spořádaní lidé, jen tak nějaká tsunami je na kolena nedostane.