Tuesday, February 22, 2011

Carrot the destroyer


(The English version at the bottom)
Hned zkraje vás chci všechny upozornit, že jestli by se vám někdy poštěstilo (posmůlilo) se se mnou setkat, nikdy, ale jakože NIKDY byste neměli dopustit, aby došlo ke kontaktu mezi mnou a nějakým vašim kusem elektroniky, na kterém vám nějakým způsobem záleží.
Jsem totiž ničitel.
Jako důkaz tohoto tvrzení nechť poslouží můj nebohý počítač, který jsem v neděli ve vší své obratnosti a zručnosti popadla do rukou (s, z pohledu japanisty na začátku semestru, zcela pochopitelným úmyslem učit se), otočila se k místu určení, vykročila, a než jsem stihla říct popel, notebook ve vší slávě zřítil k zemi. Seběhly se všechny přítomné spolubydlící ("to byla šupa jak z děla!"), aby mohly sledovat, jak už už začínám fňukat nad rozšklebeným krytem klávesnice (vidím vnitřnosti a kabely!) a napříč prasklou obrazovkou, která od té chvíle jen zběsile bliká.
I když zas tak kritické to není. Sice jsem zmasakrovaného nebohouška oplakala mámě do telefonu a oběhla 4 servisy, jen abych se dozvěděla, že si mám koupit počítač nový, páč to prostě vyjde skoro stejně draho, ukázalo se, že když nevěnuju pozornost blikání a divokým barvám na čtyřech pětinách obrazovky, jsem pomocí klávesových zkratek a zmenšenému zobrazení prohlížeče po jistou (nutnou a vysoce nouzovou) dobu schopná fungovat (kdybyste jen tušili, jak zásadní roli hraje v učebním procesu japanisty počítač!).
Bůh ví jak, ale krom obrazovky zůstal zbytek počítače ušetřen, a kdyby nehrozilo, že mu tím přivodím smrtelné zranění, objala bych ho.
...jen je otázkou, jak dlouho budu schopná sledovat to ztřeštěné blikotání, než dostanu epileptický záchvat...

Dneska je úterý, takže od masakru uběhl už nějaký ten čas. Hned v neděli jsem prostě a jednoduše psát nemohla, musela jsem utéct z domu, abych se na ten notebook nemusela dívat, jinak bych se totiž musela samouškrtit zubní nití.
Ale dneska... dneska je mi to všechno jedno! Sral pes elektroniku!

A teď trochu jarněji.


Už by se mi to jaro docela hodilo.
Takové nenápadně vonící, pučící jaro s několika šimrajícími slunečními paprsky.
S bosýma nohama na balkóně, přitrouble jarní hudbou vřískající otevřeným oknem na celou zahradu a květovaným hrnkem kávy na parapetu.
Ale asi mám zatím smůlu, saka budou muset zůstat ve skříni a já budu dál mrznout v kabátě.
Ajm frýzin mai bat of aut dér!

K poslechu jednu Two Door Cinema Club, které mám 
spojené s jarem (a taky nočními cestami vlakem s otevřeným 
oknem a sluchátky na uších a nočními procházkami po brněnských 
vyhlídkách s jedním sympaťákem v šátku)
Two Door Cinema Club - What You Know


________________________________________________________

Before I go any further, I'd like to warn you. If you ever happen to be so lucky (or unlucky) to meet me, never, and I mean NEVER, let there be any contact between me and any piece of electrictronic equipment that you at least care about a little.
Because I'm a destroyer.
And may I present my poor notebook as a proof. On Sunday, I grabbed it (with all my skill and dexternity) in my hands (with an understandable goal, for an avarage Japanese student - to study), turned around in the desired direction, stepped forward and before I could even think of the word "fall", my notebook crashed to the ground.
All my roommates gathered ("are there bombs dropping?") to watch me sobbing over a gaping wound in my keyboard (I can see it's guts and wires!) and a crack all across my screen which has been blinking like crazy since then.
Although, it's not that critical. I did cry over the poor thingie when I was calling my mom and I went to 4 different shops just to find out I should buy a new computer cause repairing this one would cost a fortune. But if I don't pay attention to those crazy colours and blinking on the four fifths of my screen, I am able (thanks to keyboard shortcuts) to function, for a very limited amount of time (you have no idea how essential the role of a notebook in the learning process of a Japanese student really is!).
God knows how that happened but the rest of the computer seems to be ok. If it wasn't for the risk of causing fatal injury, I would definitely hug it.
...I just wonder, how long I will be able to watch the crazy blinking before I have an epileptic fit...

It's Tuesday, so it's already been some time since the massacre. I just couldn't write on Sunday - I had to run away from home for a while, so I didn't have to look at the computer. I would have strangled myself to death with dental floss if I stayed.
But today... today, I don't care! Fuck electronics!

And now something more Springish.

I could do a little Spring.
The kind that is hard to notice, with some buds, shimmering sunrays and scent of flowers, that would be great.
I'd sit on the balcony, barefoot, listen to some Spring music through the open window and place a floral mug of coffee on the window-sill.
But I guess, I'm out of luck. I'll have to keep on hiding my jackets in the wardrobe and freeze in a coat - for now.
Am freezin' meh butt out hear!

5 comments:

  1. Pri mne sa kazi tiez vsetka elektronika, hlavne vyrobky Apple... takze nie si v tom sama :D

    ReplyDelete
  2. Stellu už ti nikdy do rukou nedám.
    Dělám si srandu :D
    Přijeď, přijeď, těším se. Budeme přivolávat jaro.

    ReplyDelete
  3. Suzinqa: jak to děláš, dyť Apple jsou údajně skoro nezničitelné:D

    Barbare: ví bůh, kdy přijedu domů... teď mám busy víkend:)

    ReplyDelete
  4. Ny ny ny! To bude dobrý, on se třeba uzdraví!

    ReplyDelete
  5. To spíš né, budu si kupovat obludu novou:)

    ReplyDelete