Monday, February 28, 2011

What is it about Sunday night that makes me feel so sad?
Is it looking back at the weekend I've had, feeling so happy about having such great friends and realizing that this is probably the best time of my life and that it will eventually come to an end..?
Or maybe thinking about what other people have and what I could have but I don't have.. because I couldn't stand happiness being so available and at reach of my hand.
Because I wanted to fight for it. I wanted it to be worth it.
I'm a drama queen.
I hate when things come easy.
I need to be unhappy in order to be happy.


Laura Veirs - Magnetized

Tuesday, February 22, 2011

Carrot the destroyer


(The English version at the bottom)
Hned zkraje vás chci všechny upozornit, že jestli by se vám někdy poštěstilo (posmůlilo) se se mnou setkat, nikdy, ale jakože NIKDY byste neměli dopustit, aby došlo ke kontaktu mezi mnou a nějakým vašim kusem elektroniky, na kterém vám nějakým způsobem záleží.
Jsem totiž ničitel.
Jako důkaz tohoto tvrzení nechť poslouží můj nebohý počítač, který jsem v neděli ve vší své obratnosti a zručnosti popadla do rukou (s, z pohledu japanisty na začátku semestru, zcela pochopitelným úmyslem učit se), otočila se k místu určení, vykročila, a než jsem stihla říct popel, notebook ve vší slávě zřítil k zemi. Seběhly se všechny přítomné spolubydlící ("to byla šupa jak z děla!"), aby mohly sledovat, jak už už začínám fňukat nad rozšklebeným krytem klávesnice (vidím vnitřnosti a kabely!) a napříč prasklou obrazovkou, která od té chvíle jen zběsile bliká.
I když zas tak kritické to není. Sice jsem zmasakrovaného nebohouška oplakala mámě do telefonu a oběhla 4 servisy, jen abych se dozvěděla, že si mám koupit počítač nový, páč to prostě vyjde skoro stejně draho, ukázalo se, že když nevěnuju pozornost blikání a divokým barvám na čtyřech pětinách obrazovky, jsem pomocí klávesových zkratek a zmenšenému zobrazení prohlížeče po jistou (nutnou a vysoce nouzovou) dobu schopná fungovat (kdybyste jen tušili, jak zásadní roli hraje v učebním procesu japanisty počítač!).
Bůh ví jak, ale krom obrazovky zůstal zbytek počítače ušetřen, a kdyby nehrozilo, že mu tím přivodím smrtelné zranění, objala bych ho.
...jen je otázkou, jak dlouho budu schopná sledovat to ztřeštěné blikotání, než dostanu epileptický záchvat...

Dneska je úterý, takže od masakru uběhl už nějaký ten čas. Hned v neděli jsem prostě a jednoduše psát nemohla, musela jsem utéct z domu, abych se na ten notebook nemusela dívat, jinak bych se totiž musela samouškrtit zubní nití.
Ale dneska... dneska je mi to všechno jedno! Sral pes elektroniku!

A teď trochu jarněji.


Už by se mi to jaro docela hodilo.
Takové nenápadně vonící, pučící jaro s několika šimrajícími slunečními paprsky.
S bosýma nohama na balkóně, přitrouble jarní hudbou vřískající otevřeným oknem na celou zahradu a květovaným hrnkem kávy na parapetu.
Ale asi mám zatím smůlu, saka budou muset zůstat ve skříni a já budu dál mrznout v kabátě.
Ajm frýzin mai bat of aut dér!

K poslechu jednu Two Door Cinema Club, které mám 
spojené s jarem (a taky nočními cestami vlakem s otevřeným 
oknem a sluchátky na uších a nočními procházkami po brněnských 
vyhlídkách s jedním sympaťákem v šátku)
Two Door Cinema Club - What You Know


________________________________________________________

Before I go any further, I'd like to warn you. If you ever happen to be so lucky (or unlucky) to meet me, never, and I mean NEVER, let there be any contact between me and any piece of electrictronic equipment that you at least care about a little.
Because I'm a destroyer.
And may I present my poor notebook as a proof. On Sunday, I grabbed it (with all my skill and dexternity) in my hands (with an understandable goal, for an avarage Japanese student - to study), turned around in the desired direction, stepped forward and before I could even think of the word "fall", my notebook crashed to the ground.
All my roommates gathered ("are there bombs dropping?") to watch me sobbing over a gaping wound in my keyboard (I can see it's guts and wires!) and a crack all across my screen which has been blinking like crazy since then.
Although, it's not that critical. I did cry over the poor thingie when I was calling my mom and I went to 4 different shops just to find out I should buy a new computer cause repairing this one would cost a fortune. But if I don't pay attention to those crazy colours and blinking on the four fifths of my screen, I am able (thanks to keyboard shortcuts) to function, for a very limited amount of time (you have no idea how essential the role of a notebook in the learning process of a Japanese student really is!).
God knows how that happened but the rest of the computer seems to be ok. If it wasn't for the risk of causing fatal injury, I would definitely hug it.
...I just wonder, how long I will be able to watch the crazy blinking before I have an epileptic fit...

It's Tuesday, so it's already been some time since the massacre. I just couldn't write on Sunday - I had to run away from home for a while, so I didn't have to look at the computer. I would have strangled myself to death with dental floss if I stayed.
But today... today, I don't care! Fuck electronics!

And now something more Springish.

I could do a little Spring.
The kind that is hard to notice, with some buds, shimmering sunrays and scent of flowers, that would be great.
I'd sit on the balcony, barefoot, listen to some Spring music through the open window and place a floral mug of coffee on the window-sill.
But I guess, I'm out of luck. I'll have to keep on hiding my jackets in the wardrobe and freeze in a coat - for now.
Am freezin' meh butt out hear!

Thursday, February 17, 2011

Zjištění dne!

Nevím, do jaké míry je to revoluční zjištění, ale statistiky blogger.com mi prozradily, že tadytu moji vykecávárnu skutečně sem tam někdo otevře!
Nevím, co říct... já jsem...tak dojatá.. víte.. no, chtěla bych poděkovat hlavně svojí mamince no..a ... nejvíc bych si přála světový mír!

Pardon.

Dnes mám The Decemberists náladu, takže vás, mí imaginární přátelé (co když za hlavní klávesnicí serveru blogger sedí nějaký zlý šotek a tahá mě s těma statistikama za nos?), čeká dávka ód na skladatelské umění Colina Meloye (chci ho za muže!) a pochopitelně nutná dávka písní.

The Crane Wife 3
 

Tedy, Colin Meloy:
Skvělý muzikant, skladatel a vpravdě básník. Jeho písně vypráví celé životní příběhy. O pomstě námořníka, o smutku chudého pouličního prodavače, kterému umřela jeho milá, o staré japonské pohádce, kde se zraněný jeřáb promění v krásnou ženu, no a taky o lásce, žejo. Ale neobvyklým, pohádkovým způsobem, u kterého moje duše hladová po dobré literatuře a dobře napsaném anglickém textu skáče štěstím ke stropu. Připočtěte si housle, akordeon, dvanáctistrunnou kytaru, hlas jako zvon a dávku skvělé lehce indiefolkové hudby a jsou z toho oregonští The Decemberists, kteří svůj název získali od ruských Děkabristů (aspoň tetička Wikipedia to tvrdí). Kdo by je nemiloval...?



The Mariner's Revenge Song

The Hazards of Love 1
_________________________________________________________________________

I don't know how much of a revolutional breakthrough it is but the blogger statistics have revealed that this little jibjab place of mine is actually being opened by a couple of people from time to time!
I don't know what to say... I'm so touched.. you know.. um, first of all, I'd like to thank my mommy and.. umm.. most of all, I wish for the world peace!

Excuse me.

I'm in The Decemberists mood today so you, my imaginary friends (what if there's some sort of an evil goblin sitting behind the main computer of the blogger server and it's pulling my leg with that whole statistics thing?), will get to read odes to Colin Meloy's songwriter skills (I wanna marry him!) and of course an obligatory portion of songs.

So, Colin Meloy:
A great musician, songwriter and a true poet. His songs tell whole life stories. About mariner's revenge, about sorrow of a barrow boy whose love has passed away, about an old Japanese tale of an injured crane that turns into a beautiful woman and about love, of course. But in an extraordinary dreamy way that makes my soul, hungry for good literature and good English lyrics, jump happili. Add some violin, accordion, 12-string guitar, a strong voice and a portion of great indiefolk and you've got the Oregon Decemberists that got their name from the Russian Decembrists (as least aunt Wikipedia says so). How can you not love them...?

Tuesday, February 15, 2011

Yay!

Sláva, překonala jsem svou otravnou lenost a doplnila ke všem článkům anglické verze. Enjoy!
Budu se to snažit dodržovat, ale nic neslibuju, jsem kůže líná lenivá a nestává se často, abych se překonala k takové dechberoucí aktivitě zahrnující angličtinu.. Naposledy to bylóóó skoro před měsícem, kdy jsem kroutila hlavou nad renesanční angličtinou Shakespearových her. Jak mu může průměrný student anglistiky rozumět, když mu kolikrát nerozumí ani Angličani? Uah.

Krom toho v Albertu neměli zázvor, bazalka byla drahá jak prase a já mám ucpaný nos a pomalu mi dochází sprej.
Jsem depresivní a nepříjemná, v případě nutnosti koušku.
A nesnáším Valentýn!

Původně jsem chtěla navzdory svému rozpoložení všechno napravit
rozvernou písničkou od The Ditty Bops, jenže ty potvory  nemají
povolené vkládání videí z youtube. Takže tady, jedna naštvaná..

Amanda Palmer - Runs in the Family
____________________________________________________________________________________

Hooray, I've finally got over my laziness and wrote English versions for all the posts. Enjoy!
I'll try to keep that up but I can't promise anything because I'm a lazy lazer and me forcing myself to such breathtaking activity involving English, well that doesn't happen a lot.. The last time waaaaas almost a month ago when I was beating my brain with Renaissance English of Shakespeare's plays. How can an ordinary English student understand that awfulness when sometimes even people from England don't get it? Uah!

And apart from that, there was no ginger in the supermarket, basil was expensive as hell, my nose is blocked and I'm running out of nose spray.
I'm depressive, unpleasant and I bite if necessary.
And I HATE Valentine's Day!

At first I wanted to fix the mood with a cheerful song by 
The Ditty Bops, but those bastards don't alow embedding
videos from youtube. So screw all that, here's an angry song...
Amanda Palmer - Run's in the Family
(Up up up!)

Monday, February 14, 2011

Roses are red,

Violets are blue
Fuck you whore.


 Psapp - Hill of our Home

Saturday, February 12, 2011

Dávno

Kdysi před dávnými časy jsem bývala mnohem víc spisovatelem než teď.
Nesčetněkrát se stávalo, že jsem jen psala, psala a psala. Dlouhé hodiny. Několikrát denně.
S oknem dokořán, s hrnkem skořicové kávy a s hlavou v oblacích.
Mám doma celou krabici starých deníků - začala jsem s nimi někdy ve čtvrté třídě a držela se jich jako klíště dlouhé, předlouhé roky. Nejprve to byly nesmělé spisovatelské pokusy bez jakékoli formální struktury nebo, nedej bůh, snad správně použitých čárek ve větách.
Nakonec z toho byly spisy, za které jsem se vůbec nemusela stydět.
A pak to skončilo.
Někdy.. loni? Předloni?
Zapomněla jsem psát. Už to neumím.

Jestli to byl přechod do dospělosti, tak to potěš pámbů, nechci být dospělá!
Chci být malá holka s hromadou snů, lepenkovou krabicí plnou voňavých dopisů a snem, že jednou budu bydlet v domě porostlém břečťanem.
Konkrétně v tomto:


Už nějakou dobu nevypadá takhle. Nikdo v něm dlouhé roky nebydlí, takže je pochopitelné, že se v něm občas usídlila podezřelá individua. Město tak všechna okna v přízemí zabednilo - včetně toho krásného bílého vchodu vpravo.

Objevila jsem svůj starý blog, svoje další alterego.  Tady

Devics - If We Cannot See






For English click on Read more...