Monday, December 19, 2011

Všechno, všecičko.

 Amanda Palmer - I Will Follow You into the Dark

Všechno by bylo jednodušší, kdyby to nebylo komplikované.
A ono to možná ani komplikované není.
Jen to tak vypadá.
A někteří lidé komplikace hledají tam, kde nejsou.

Haruki Murakami v Kafkovi na pobřeží píše, že pojem labyrint se poprvé objevil ve staré Mezopotámii v souvislosti s většbami ze zvířecích (a nebo možná i lidských) střev. Takže princip labyrintu si neseme sami v sobě.
Kdo by se pak divil, že se jeden ztrácí sám v sobě.

Můžu začít od nuly, bez komplikací, bez labyrintu.
A nebo se můžu utopit ve vlastní... ve vlastní neschopnosti říct, proč se vlastně topím.

Proč jen člověk vždycky volí složitější cestu?
Je to snad proto, že si myslí, že něco, co opravdu stojí za to, si musí vybojovat?
Přestože to tak třeba vůbec není?
A nebo je?


Dobrou noc, jsem v prdeli.

Sunday, November 27, 2011

Nález

Regina Spektor - Samson


Otevřela jsem knihu. Papírový obal, místy natržený, je temně zelený. Jako nejhlubší les ve Švédsku. Ten, co voněl letním ránem. Schovával jezero se sametovou hladinou, několik domů a skřítky, kteří mě tahali za kalhoty, když jsem na chvíli zavřela oči, abych se mohla nadechnout toho kouzla, které se rozprostíralo všude kolem. Objímalo stromy, tetelilo se těsně nad hladinou a neslyšnými prsty lehounce hladilo po vlasech. Když jsem ale otevřela oči, skřítkové se rozutekli, jen několik vřesů se netečně zatřáslo.

(autentické záběry švédského jezera kousek od Jönköpingu)

Ta knížka je jako dávný sen. Je psaná krásnými slovy, plná příběhů a voní vzpomínkami.
"Nedávám Ti ji k Vánocům, není to dárek. Dávám Ti ji jen tak, na stolek k posteli, jako poděkování za to, jaký výjimečný člověk jsi.
Neboj se, úžasní lidé přece žijí navěky.
B."

Člověk, který ji kdysi daroval, znamenal hodně. A potom zmizel. Zmizel, jako by se utopil pod tou sametovou hladinou. Zoufalé volání o pomoc se vytratilo mezi stromy, ani skřítkové ho neslyšeli.
S ním zmizel i člověk, kterému byla kniha darována. Vší silou utáhl uzel na bílém kotníku, mezi vlnkami se naposledy mihly dlouhé kadeře, ale pak se nad ním voda zavřela a už o něm nikdy nikdo neslyšel.

Totiž o ní. Říkali, že byla úžasný člověk.
Jmenovala se William Wilson.

"Zvítězil jsi, podlehl jsem. A přece jsi od této chvíle i ty mrtev - mrtev pro svět, pro nebe i pro naději! Existoval jsi ve mně - a hle, moje smrt ti v tomto obraze, který je tvým obrazem, zjevuje, jak dokonale jsi zavraždil sám sebe."
E. A. Poe

Thursday, November 24, 2011

Pro sebe, pro tebe, celý svět se řítí...

....a až se dořítí, bude zřícený.

Těm, kdo by onu informaci snad z faktu, že nepíšu, zatím nestihli pochytit, chci říct, že:
Poslední dobou jsem kladivem přeražená.
A jak jsem před chvílí psala komusi se srandovním nickem na last.fm (díky), psací reflex se mi vypnul, a protože jako na sviňu ten čudlík, co ho ovládá, mám uprostřed zad, nedosáhnu na něj. A nikdo jiný ho za mě nezapne. Někdo by možná mohl, ale asi nejsem dost dobrá na to, aby kvůli mně vylezl z ulity.
A tak bojuju se světem, svět bojuje se mnou a oba jsme z toho v prdeli.
Kdyby aspoň nebyla taková zima a před domem nám od rána nerambajzili dělníci s jeřábem jako tyranosaurus (to pod tím asfaltem hledají pirátský poklad?!).

Kvůli katastrofickému nedostatku motivace k čemukoli jsem taky opět po tisíci letech zavítala na motivační goal setting stránku 43things, kde si můžete vytvořit seznam věcí, které chcete udělat, psát si o tom entries a navzájem se s ostatními uživateli cheerovat, jak vám to pěkně šlape. Já se samozřejmě zabývám důležitými věcmi jako "not speak a word for 24 hours", "listen to all albums from the book 1001 Albums You Must Hear Before You Die" a "draw manga", ale najdou se i goaly jako "find out what the little pockets on cats' ears are for" (skutečné životní priority, věru, inu, jak jsem mohla bez znalosti tohodle fenoménu dodneška vůbec existovat?!).

Každý máme nějaké ty first world problems a veledůležité životní poznatky, které nám nedají spát, jen co je pravda.

Stručný náhled do těch mých následuje tutok...:

1) Perry Farrellovic zatrolená Lollapalooza se jako každý zatrolený rok koná ve stejném zatroleném termínu jako OFF, z čehož logicky vyplývá, že se Jane's Addiction na náš oblíbený festival nedostaví. Proč ještě Farrellovi nikdo neřekl, že OFF je nejbožejší festival na světě? Kdyby to Janině závislosti Artur Rojek twitnul na twitru, třeba by mu to došlo, nechal by palůzu palůzou a klusal do Polska.
Jak říká L. - ať se jim pes vyjebe do nohy.

Jo a nevěřte nikomu, kdo říká, že nové album Jane's Addiction je špatné, protože je dobré jak cyp. Vlastně ne, ne! Jak dva cypové a jedno prase navrch.
Twisted Tales
Splash a Little Water on it

2) Proč je člověku ve 36 stupňů teplé vodě tak akorát a ve 36stupňovém vzduchu vedro jak v peci?

3) Ve staré japonštině se maminka řekne okakan. A v té moderní haha. A otec čiči. (děsná hlína, co?)

4) Konečně jsem viděla Aliena! Proč mi nikdo neřekl, že je ten film tak überboží?

5) Her Name Is Calla jsou naprosto geniální. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč jsem u jejich koncertu brečela jako malá holka.

Pour More Oil

A všichni členové Cally jsou fajn lidi.
Zamachrovala jsem si s angličtinou a pokecala si tady s Tomem o anglických vlacích. 

(mám na sobě tričko Astronautalis - This is our Science, kdyby to někoho zajímalo)



A to by myslím stačilo, pac a pusu, jdu si číst Kafku na pobřeží.

Sunday, October 16, 2011

Kdybych si měla vybrat

Kdybych si ze všech žánrů, co jich po světě běhá, směla vybrat pouze jediný, který budu nadosmrti poslouchat, byla by to, světe div se, klasika.

Nic na světě mě totiž nerozbrečí tak spolehlivě jako Českou filharmonií hraná, Rafaelem Koubelíkem dirigovaná Vltava od Bedřicha Smetany.


Nic nebere dech tak silně jako Mozartova pětadvacátá v g moll.


Jen s Rachmaninovem si přeju mít větší ruce, abych dokázala chytit ty zpropadené akordy.


Nic mě víc nerozstřese až do morku kostí jako Vivaldiho Presto z letní části Čtvero ročních období.


Jen Schubertovo Impromptu opus 90, číslo 2 mě přinutilo sedávat dlouhé a dlouhé hodiny u klavíru, až jsem měla otupělé prsty a svaly na rukou mě bolely tak, že jsem se kousala do rtu, abych dohrála poslední rozbouřené akordy. A přestože se mi nikdy nepodařilo tohle impromptu zahrát s takovou grácií a tak čistě a rychle, jako tady polskému klavíristovi Krystianu Zimermanovi (Poláci, no!), sledovat vlastní prsty, jak nezastavitelně běhají po klávesnici a vytvářejí tuhle dokonalost, je pocit z nejhezčích.
Bože, kdybyste mě probudili o půlnoci, odrecituju vám těch 11 stran not bez nadechnutí.
Mimochodem, víte, co znamená impromptu? Skladbu, která je improvizovaná, napsaná, jak přišla skladateli pod ruce. No fakt, Schubert, to byl frajer.




A jo, věděli jste, že Bedřich Smetana neumřel na syfilis, ale na zánět v čelisti?
Když byl malý, vybuchl mu u obličeje dělobuch, v čelisti se mu to zanítilo a bujelo celý život, díky čemuž i nakonec ohluchl a umřel. Proto taky nosil bradku, protože se mu obličejová část lebky na jedné straně kvůli zánětu špatně vyvinula a pravou část obličeje měl výrazně menší.

A taky že vědci z analýzy Beethovenových vlasů zjistili, že byl blázen proto, že měl v organismu víc olova, než je zdrávo?
Otrava olovem totiž může způsobit u člověka ztrátu kontroly nad vlastním chováním - jen bezmocně sledujete, jaké šílenosti vyvádíte. A Beethoven přesně tohle měl.
A kdyby ne, třeba by nikdy nenapsal Pátou a Devátou, představte si to.
Ffuuu.

A já teď jdu s dovolením týrat svůj klavír Louisinou polskou od Smetany.

Thursday, October 13, 2011

笑顔

Whatever you say, it won't make me feel any better.
I'm reading The Love Song of J. Alfred Prufrock and I'm trying not to compare myself to the tired indecisive man.
Do I dare to eat a peach?
I have measured out my life with coffee spoons.
With sips of morning tea with milk.
もし、帰らないと大丈夫になるでしょう。
やっぱり、寂しがり屋だなあ。
Ani nevím, jestli to píšu správně.
Would that make any difference if I never showed my face in front of you ever again?



Frightened Rabbit - Good Arms vs. Bad Arms

Saturday, September 17, 2011

Concussed

Začíná podzim. Cítím to v kostech. Cítím sucho v ústech, osamělé myšlenky točící se kolem věcí, kolem kterých by se točit vůbec nemusely. Je mi bezdůvodně smutno, a když se podívám, jak se tváří ten chlápek na protější sedačce ve vlaku, skoro chápu, proč i jeho život je v půlce září najednou tak nějak složitější.
Kdybych měla sepsat všechno, co mě k tomuhle ročnímu období napadá, bylo by to na solidně tučnou knížku. Možná bych to i udělala, jenže mě pronásleduje strach z toho, že vyřčením myšlenka ztratí svůj význam, že sepsáním minulých událostí vzpomínky nadobro zmizí z paměti. A co já bych pak se sebou dělala, kdybych si nemohla na počkání oživit ten pocit u poslední cigarety těsně před spaním tehdy v 6 nad ránem. Ten pocit, kdy mi kouř rval plíce a hlava se roztočila štěstím i smutkem naráz. Tou obludně nádhernou kombinací, která vám připomene, že jste naživu a že to bolí. Krásně bolí..
Nepamatovat si tohle, to by nešlo. O podzimu už ne, stejně už jsem řekla víc, než jsem chtěla.

Snový svět za oknem vlaku se odráží v zrcadle nad hlavami cestujících. Ubíhá opačným směrem a já jsem si jistá, že hlasy lidí tam na druhé straně zní jinak než tady.

Kdybych ohluchla, moje sny by byly plné šumu deště a rozostřených kytar. Ve spánku bych volala po hudbě a snažila se zapomenout, že existuje svět ve dne a že je tišší než moje myšlenky ve chvílích, kdy se do očí derou slzy. 

I live my heartbreaks before they happen.

16 Horsepower - Burning Bush

Sunday, September 4, 2011

Co si pustit na neděli

Máma má rejpavou, já musím do Brna (nééé), nestíhám psát, co mám psát (resp. jsem líná veš), zjistila jsem, že za toho nového Astronautalise, co jsem si před pár dny objednala, nejspíš budu muset platit clo (well, fuck it) a taky lidi mě serou. Žejo.
Normálka.
Vlastně ne lidi, já. Já se seru.
..To je jako kdybych se pokazila. Jako kuchyňský spotřebič.
No co no.


Pokud aspoň trošilililinku věříte, vy, co vás ještě pořád baví si číst ty békoviny, co sem píšu, mému hudebnímu vkusu, pusťte si tohle.
Myslím, že nedělní nálada je na to ideální.

Woven Hand - Blue Pail Fever (tohleto je tak nestydatě dobré, že prostě..!)


Blind Pilot - Keep You Right (a tady velké zamilované srdce pro celé album, které vychází 13. září a je k poslechu na npr.org)


The Black Heart Procession - It's a Crime I Never Told You about the Diamonds in Your Eyes


O'Death - Bugs (to má aji video pěkný...teda strašidelný)


Woodworkings - Sketch (Adrift) (to se všechno dá stáhnout tady zadarmóóóó)


A toho Astronautalise jsem našla někde na torrentech, půl hodiny na to koukala a zase to smazala. No to by tak hrálo, abych si to album poslechla dřív, než mi přijde ten hezký balíček s šátkem a tričkem. Když už jsem si za to zaplatila a přispěla blondýnovi na živobytí, nesmím si to pokazit.
A tak poslouchám jen tohle a těším se.

Tuesday, August 30, 2011

Crazy Bitch

Česká nová vlna, prej.
Říkala slečna s černou rukou (peace, girl! :D )




K vidění jsou plakáty OFF, Partyline a vpravo na dveřích v chodbě Sigur Rós.
Strašidlo jsem někdy v šestnácti našla na internetech, a protože se mámě nelíbila představa, že bych to měla vytetované přes celá záda, nakreslila jsem to aspoň na stěnu.


Jo a myslím si, že mám hezký nohy.
Hehe.


Jo, kdybyste to náhodou ještě nevěděli, PJ Harvey-ina nová deska je über.
A ten plánovaný pražský koncert je überdrahý.


In the Dark Places

Sunday, August 28, 2011

Hey, are you awake?

I tell my secrets to the world
because I'm too scared to reveal them to the people that matter.
I talk about white butterflies
because the music of their wings stops me from falling apart.
Like a ghost that walks outside my window.
I made him up for the sake of my sanity.
What difference would it make if I never spoke again?

The National - About Today

Friday, August 26, 2011

Miluju

Miluju to příjemné roztřesení, když se rozezní píseň.
Miluju, když se dokonale ladící tóny rozletí po místnosti jako neviditelné paprsky světla a odráží se od stěn.
Miluju ty chvíle, kdy můžu zavřít oči a nechat se unášet zvukem.

Protože nic lepšího než hudbu člověk ještě nevymyslel.

The Black Heart Procession jsou geniální.
Klavírní indie depresivní dark cabaret.
S texty, které ač se můžou zdát na první pohled kýčovité (já vím - It's a crime I never told you about the diamonds in your eyes), ale jsou podané tak, že to až vyráží dech. S klavírem a správnou dávkou chuti umřít.


Jo a druhá půlka reportu z OFFu tadyk.
http://www.musiczone.cz/reportaz-2188/off-festival-katowice-aneb-turn-me-off-cast-druha

Jednou ze mě bude velká paní novinářka.
Muhah.

Wednesday, August 17, 2011

Oh snap

Damn it, not again.

Jako malá holka. Furt dokolečka.
Jen proto, abych si zase nakonec připadala jako vůl.
Zcela určitě. No jen počkejte.

Sednu si na balkón a budu vzpomínat, jak jsme se nad ránem před odjezdem v plážových křesílkách dělili o poslední.

A pak se pokusím usnout.

Low - Try to Sleep


A kdyby vás zajímalo, jestli se vyžívám v nicneříkajících blábolech, tak jste to trefili. Vyhráváte jako bonus...měla jsem napsat nějakou děsně debilní cenu, ale kruci, ani pořádně sarkastická být nedokážu.

Monday, August 15, 2011

Je to tam!

Už tenhle odkaz dávám na 4 stránku, jsem nadšená jak malý Jarda (:D on ví!).
Tralalalala, musiczone, chramst!

http://www.musiczone.cz/reportaz-2183/off-festival-katowice-aneb-turn-me-off-cast-prvni



A kdybyste se čirou náhodou dokousali až ke konci článku, tak tam mluvím o téhle písničce.


Low - Nothing but Heart

Saturday, August 13, 2011

Celý svět

Celý svět je naruby.
Slunce ve dne není, noc je hlučnější rána.
Já po nocích na balkóně měním svoje zdraví za příjemný třas v rukou. 
Píšu reporty, slibuju si tisíce článků, které napíšu. Jenže tyhle nebudou jen tak někde na blogu.
Tyhle budou pro oči veřejnosti. A já budu redaktor.
Srdce mi buší jako splašené, protože TOHLE je přece to, co jsem si přála.

Víte, to Japonsko, vysoká, to všechno je fajn. Všechno mě to baví, koneckonců jazyky, akademické prostředí...ach.
Jenže psát o hudbě, to je ze všech těch věcí, co jsem si přála, úplně nejvýš.

Bylo to někdy ve čtvrté třídě, když jsem poprvé čapla jakýsi blok a napsala do něj, co se ten den událo.
Nejstarší z těchhle bloků se bohužel nedochovaly, protože jsem je v roce 2002 prolétla kritickým okem třináctiletého spisovatele a strefovala se s nimi do koše. Ale stejně jich mám celou krabici.
Vím, koho jsem tehdy nesnášela, do koho byla tajně zaláskovaná i jaká kapela tehdy na plné pecky bořila dům.
Všechny ty naděje do budoucna, pubertální komplexy, poklesky, stesky a vůbec všechno, okolo čeho se může svět dospívající holky točit. To všechno tam je.
Pokud to máte taky tak a schraňujete vzadu v polici nálepkama polepenou krabici se vzpomínkami na člověka, jakým jste byli tehdá, když.. , jste šťastní lidi.
Vzpomínky jsou totiž to nejcennější, co můžete mít. Ty totiž tvoří člověka, kterým jste dnes.

No a já teď zúročím ta léta poctivého deníkožižlání, neb zkušenosti pisatele se hodí, žeáno, a budu psát.
Psát, psát, psát, až do roztrhání.
Jsem šťastný parchant.

Jo a tohle je nejvyšší chlapák na světě. Nikoli vzrůstem, páč v reálu je to prďolínek.
Ale stejně kdekoho strčí do kapsy.
The Tallest Man on Earth - Wild Hunt

Tuesday, August 9, 2011

Turn Me OFF, část první

OFF.
Jak jen začít? Je 10 hodin ráno, v parku není ani noha, do uší mi hraje 23 od Blonde Redhead a já si říkám, že bych s tím psaním měla ještě chvíli počkat - vzpomínky jsou totiž i přes 16hodinový post-festivalový spánek tak silné, že by se slušelo jim dát aspoň matný dojem objektivity.
A hrome, Low spustili Try to Sleep, tohle teda vůbec nebude jednoduché..

Protože jsou Katowice, kam se kvůli nepřízni vedení města Mysłowice festival před rokem přesunul, jen nějakou tu hodinu a půl busem od hranic, je OFF pro Severomoraváky, jako jsem já, ideální festivalovou destinací, paradoxně bližší než většina zajímavých hudebních akcí v ČR. Přesto byli hned první spolunávštěvníci, kteří se nás zeptali na cestu do areálu, Britové a hned po nich Maďaři. Teda jestli se sem všichni trmáceli takový kus světa, tak to prostě letos musí stát za to.

A taky že stálo.

Hned první koncert, legend undergroundové muziky, Current 93, v čele s renesančním Davidem Tibetem, nasadil laťku proklatě vysoko. Posluchači se poslušně usadili do křesel Centra kultury Katowice, reflektory zhasly a v tu chvíli spustil song od Boney M. "No co to do pekla...," prolétlo mi hlavou, ale to už na podium pod hávem tmy postupně přicházeli členové kapely, včetně potrhlé Baby Dee. A než se ve světle vycházejícího ze zákulisí mihl sám Tibet, proměnili se Boney M v kakofonický hluk a všechno začalo dávat smysl...
V jednotlivých skladbách sice probleskávaly známé verše, ale pokud jste neznali většinu produkce kapely nazpaměť (a to půjde jen těžko, i Tibet před sebou měl rozložený sešit s texty), měli jste mnohdy problém poznat, o jaké písně se jednalo, protože byly často oblečené do jiného hávu, než jaký uslyšíte na deskách. Když ale David v předposlední skladbě začal, "The twisted wings and cluds unfold," věděli jste, že Lucifer už je nad Londýnem a že váš osud bude brzy zpečetěn.
V průběhu koncertu se světla reflektorů postupně rozjasňovala a na plátně neslyšně blikaly roztroušené komety, které se k sobě, zrovna když jste se nedívali, pomalounku přibližovaly, až vytvořily kruh s kříži, jako je na přebalu nové desky. To vše spolu s tlumeným zvukem zavřeného koncertního křídla a nezaměnitelným prorockým hlasem Davida Tibeta tvořilo náladu téměř osudovou. Jen těžko se při klavírní lince u skladby Pomegranate dalo ubránit třasu, všechna mozková zákoutí zůstala obnažena, až do posledního tajemství, které jste si schraňovali v nejtemnější hloubi duše.
Když jste na konci přídavku už podruhé vestoje tleskali, David Tibet o vás věděl všechno. Sbalil si své texty do plátěné tašky, nasadil klobouk a odešel. Bosý a s nehty na nohou namalovanýma na červeno.





Další část reportu už brzy.

Wednesday, August 3, 2011

Detektiv Monk je šotek mozkožrout

V mé hudbě vládne pedantský pořádek.

Když jsem před několika lety prozkoumávala v počítači svého tehdejšího přítele hudební knihovnu (tahle činnost patří po zásluze k mým nejoblíbenějším), zjistila jsem, že má všechny interprety přehledně rozdělené do složek podle stylu. Core, elektronika, classic rock, punk. A taky pár dalších, ale to už si dneska nepamatuju, ví bůh, že si nechci pamatovat všechno, co jsme tehdy oba poslouchali.
Hlavní je, že moje srdce zaplesalo, detektiv Monk, který dá čas od času najevo, že přebývá v mé hlavě, zavýsknul a já si usmyslela, že tohle budu muset zavést i u sebe. Plná nadšení jsem tehdy usedla ke svému počítači a jakože teda hrr na věc.
Jenže!
Já pořádek miluju, hrozně ráda na něj koukám a všechny druhy dokonalé čistoty mě fascinují, obzvláště ten typ, který působí na první pohled chaoticky, ale na ten druhý je vidět, že je to promyšlený systém - tzv. ležérní nedbalost, rafinovaná záležitost, chro. Ale na co se dobře kouká, to se hůř dělá. A je neoddiskutovatelný fakt, že přes veškerou lásku k organizaci jsem člověk zoufale chaotický a uklízet prostě neumím, jelikož se mi prostě a jednoduše NECHCE.
Začátek sice proběhl dobře, základní věc celé záležitosti – tedy jakéže to mám vůbec vytvořit podsložky, jsem zvládla. Riot grrl jsem měla hned, Core/emo/noise/bordel taky (téhle složce později vznikla ségra se jménem Dischord, hazzzah!), k tomu Post-rock/umíráky, Punk, Soundtrack, Elektronika, Jazz/soul, Hip-hop, Indietentononcy a útočiště nových věcí, složka Nové. No, to by bylo. Teď už stačilo jen všechna ta alba hezky s rokem vydání umístit do správných domečků.
Ale v tu chvíli ve mně něco cvaklo a detektiv Monk se vytratil v nenávratnu... Očima jsem hypnotizovala těch trilión třista tisíc interpretů, jenže se nic nestalo, viditelně neměli v úmyslu do těch složek naskákat sami.
Kdo to teď bude rozdělovat?
Už to jednou musím dodět, když jsem začala.
Proboha, co mě to vůbec napadlo?
Tohle mi bude trvat věčnost!
Budu muset smazat celou knihovnu!
A už nikdy nebudu moct poslouchat hudbu!
Moje zoufalství by se tehdy dalo stáčet do flašek. Nejprve jsem několikrát utekla a okázale ignorovala fakt, že jsem kdy v životě nějakou hudbu poslouchala, ale postupně, interpret za interpretem, jsem se tím vším probojovala. Stálo mě to týdny života a přinejmenším polovinu veškeré trpělivosti, která mi byla sudičkami do vínku nadělena, ale teď prosím, teď v mé hudbě vládne pedantský pořádek.

A já jsem na něj patřičně pyšná.

"Jak si to jako představuješ, že nemáš ponožky uspořádané podle barev?!"


Kdo má náladu na instantní očistec, nechť si vychutná konverdž. Já je totiž asi miluju.
Converge - Dark Horse

Monday, August 1, 2011

One day, they'll find me dead - with my ears still bleeding..



Příští víkend je v polských Katowicích OFF (totiž festival pro psychopaty), takže začíná velké předfestivalové šílenství v podobě seznamu kapel, které chci vidět (25 interpretů za 3 dny - ano, mám v úmyslu nejíst, nepít a nečůrat, to je pro amatéry).
Krom toho musím zajet půjčit legendární stan s kapacitou 10 lidí, ke kterému se váže vtipná historka o tom, jak jsem doma zapomněla tyčky a jak jsme potom ve stanovém městečku jako velcí inženýři stavěli stan bez nich s pomocí kamenů, provázků a stromů. Nazvali jsme to kubistická kompozice a byli jsme na ni patřičně hrdí. Ach, sladké vzpomínky.

Byla jsem si u sestry půjčit galoše (spoléhám se na pravidlo, že když si člověk vezme gumáky, pláštěnku a jiné antidešťové propriety, bude jak na sviňu hezky) a ujistila jsem se o tom, že moje řidičské schopnosti jsou přinejmenším srandovní.
Ale jednou za čas je fajn smět se řítit po dálnici a děsně nahlas si zpívat, protože vás v tom autě nikdo neslyší.

Vyřvávala jsem Astronautalisův nový singl,
o tom, jak Dmitrij Ivanovič Mendělejev vymyslel periodickou tabulku prvků. (zdarma ke stažení tadyks)


Je to dobré jak prase, v září vydává novou desku a příští rok hned zkraje zase přijede do ČR... Má to tady prostě rád, kluk jeden blonďatá.

Jo a Ostrava se pomalu ale jistě propadá. Z malé prohlubně v asfaltu za sestřiným domem se vyklubala lochna jak Brno a opodál se tvoří další ďourozárodek... Existují dvě možnosti - buďto všichni Ostraváci umřou na smog a nebo se propadnou do středu země. Ovšem největší pravděpodobnost je kombinace obého. Aaahh, life's fun, right? :D


No a protože počasí venku tomu nahrává, je na čase projít si nějaké ty smutné-umíráčkové-pomalé kapely, které letošní OFF playlist nabízí.

A hned na začátek věc, co mě příjemně překvapila, neb jsem nečekala, že tam objevím něco tak kouzelného a hezkého. No koukejte na ně, jak jsou miloučcí. A sledujte toho dědu v levém rohu, jak si to dává. :D
Živák Dry the River - History Book


Superstárs Mogwai, post-rock ze skotského Glasgow
Mogwai - Auto Rock


A hned po nich hrajou Low, zamilováníhodní mormoni z Minnesoty.
Low - Try to Sleep


No a já jdu koukat na ocelovou oblohu.

Thursday, July 28, 2011

Long long long time ago

V našem domě se dějí podivné věci.
Nemáme schody, každé ráno v 8 mě vrtáním do zdí probudí vysmátí dělníci a všechny zavařeniny jsou v kotelně zamknuté na klíč. Máma má oteklé oko z levandule, co jsem škubala ve Francii a teď ji suším na okně, a všechny věci po babičce jsou přestěhované z jednoho skladiště do druhého.

Čehož s radostí využívám, protože je k nim náhle mnohem lepší přístup, a sedím po uši zavrtaná ve stařičkých voňavých cetkách a zkoumám.
Vyzkoumala jsem krabici fotek, kterou skoro ani neunesu, stařičkou lampu a porcelánovou krabičku zdobenou kvítky (obojí už našlo nové bydliště u mě na skříňce) a stará vysvědčení. Moje babička měla tehdá za Protektorátu jednou dvojku z chování, rebelka. :D

Teď prosím jednu na správnou retro náladu..
Mills Brothers - Paper Doll (hitovka, co vévodila americkým hitparádám léta páně 1944)



..a následuje ochací seance na módu čtyřicátých let, resp. čupr modely mojí babičky a pradědečka.


Lázeňský švihák jak něco




Holka jako lusk a ještě k tomu elegantní od hlavy až k patě.
Takové už se dneska nevyrábí, to teda né.


Servus, zdraví Fred Astér a Džindžr Rodžrsová z filmu Swing Time.
Let's swing, baby!
(a já jdu spát)

Tuesday, July 26, 2011

Srdce buší jako splašené

Tak jsem doma, zpátky z cest.

Španělsko je docela sympatická země, to vám povím.
Ač asi není pro mě.
Fór totiž je, že krom Dalího (pochopitelně) se mi z celé cesty nejvíc líbil Avignon. A ten, kdybyste náhodou nevěděli, je ve francouzském Provence.

Ale upřímně, kdo by se do toho města nezamiloval, když na něj o slunném dni vybafne se vší tou starobylou romantickou nádherou, kterou umí jen Provence a která voní jako červenou stužkou ovázaný svazeček levandule.
A ještě když se tam ocitne právě uprostřed divadelního Festivalu d'Avignon a krom kouzelné architektury ověšené plakáty zvoucími na představení



jsou všude na ulicích kejklíři a pouliční artisti, kteří činí taktéž - ať už svými kostýmy, zvučnými hlasy, či prazvláštními kousky.

The Doors a Janis Joplin



Krom tohohle über úsměvu uměl pan král i nejpohrdavější pohled na celém světě

Asi tak za vteřinu tou raketou za zvuků šansonu slečna prostrčila hlavu,
ruku, nohu, a než se všichni stačili vyděsit, prolezla jí celá.
Guma jedna.

Tohohle šansonu mimochodem (a není to tak, že bych si ho snad broukala až do České republiky, no co vás nemá, achjo).
(Louis Armstrong a jeho verze La vie en rose od Edith Piaf)


A co se týče Dalího musea, tak prosím takhle.
Sice jsem se neproměnila v žirafu, ani hromadu slaniny a mravenců, ale nikdá v životě jsem neviděla nic tak dechberoucího, jako je strop v Hall of the Winds.


Thursday, July 14, 2011

Salvadore, jedu za tebou, my baby!

Už za několik hodin nasednu do autobusu a na 10 dní se ztratím v nenávratnu.
Teda né tak úplně - jen o 2100 kilometrů dál na jihozápad, v hloubi země španělské.

Budu s mámou pít španělské alkoholy, vybrakuju španělské obchody (Bershku, Pull and Bear, Zaru a nějaké další španělské dítka Inditexu), budu se válet u moře a smažit si u toho kůži (mně žádné betakarotenpyčovoe a faktor padesát stejně nepomůžou), poslouchat letní hudbu...

Cults - Abducted
(ale bez videa, páč to vůbec není bezstarostně letní)


Thurston Moore - Benediction
(kdybyste to náhodou nevěděli, tak Thurston je kytarista/zpěvák/songwriter ze Sonic Youth)


Tunng - Hustle


...a budu se kochat Dalího obrazy.

Má se to totiž tak, že jednou z prvních zastávek na cestě Reino de España je městečko Figueres, kde se maestro Salvador narodil a kde sídlí ono slavné museum, které sám zřídil (co si sám neuděláš..) a ve kterém je největší sbírka Dalího děl na célém šírém světě (ZOMG).



Kdo sdílí moje nadšení pro Dalího dílo, určitě chápe, že jsem z toho posraná až za ušima.

Očekávám, že až budu stát před tímhle obrazem,


dostanu přinejmenším infarkt, mozkovou mrtvici, selže mi většina vnitřních orgánů, spontánně se samooplodním a na místě porodím andaluského psa a oči mi vypadnou z důlků, proměním se v hromadu slaniny a mravenců, následně v hořící žirafu s šuplíky na krku, vběhnu do pokoj Mae West,


kde omdlím a srostu s podlahou.

Tak.

I'm off. (jestli se nezačnu doopravdy balit, né jen kolem sebe rozhazovat oblečení, dostane máma infarkt)

Za tyhle fotky dík Báře a její Stelle, řece, divným lidem, co si s náma for some reason chtěli povídat, a tak..
Narcissus, here I come.




Sunday, July 3, 2011

Po nocích

Po nocích, kdy celý dům spí a mně v uších zní písně věru neveselé. (kdybyste náhodou chtěli něco depresivního k poslechu, stačí říct, mám nekonečnou zásobu of this stuff)
Jako třeba tohle:

Bon Iver - Flume


A nebo tahle:
Bon Iver - Skinny Love


Mimochodem Bon Iver vydali před pár dny novou desku, jen nemůžu najít žádnou kloudnou verzi svojí oblíbené písničky na youtube, jsou tam samé přiblblé remixy. Tak sehnat album a poslechnout Perth, honem. Übersuper album. Umírací, snové a tak vůbec.
Jo a Bon Iver se čtou [bonivér] - byla jsem o tom v nedávné době poučena. 

A co teda po nocích dělám?

V prvé řadě hraju Portal 2 (ó ano, jsem geek a miluju počítačové hry - kdo jste za svých mladých let pařili Max Paynea, Tony Hawk Pro Skater a Theme Hospital?).
Taky se snažím přijít na to, co jsem to posledně použila za šampon, že mi tak voní vlasy (jó, v půl druhé v noci mívám skutečně smysluplné nesmysly v lebeční části kebule).
No a ještě.. by mě zajímalo, s jakým motivem mi tendleten blonďatej Američan s hlasem, co holce roztřese kolena, dal svůj mail. Byl to sice mail, který si kdokoli může přečíst na jeho oficiálních stránkách (pila jsem whisky s někým, kdo má svoji oficiální i wiki stránku a vydal 3 alba! O.o), ale stejně v tom byl ten akt uzmutí mého mobilu a napsání mailové adresy, so I don't forget to write.
Bylo by tak snadné se do někoho takového po uši zamilovat. Jako nic, Harry Potter by ani nestihl říct "lumos".
Oh well, too bad guys like this don't live in this country.
They only exist in stupid girls' dreams and sometimes on the other side of the Atlantic Ocean.
Fuck!

But anyway, Andy válel.
Všem nám nabídl ruku k představení dřív, než jsme stihli vyděšeně mrknout, pak zahrál skvělý koncert a zbytek večera se usmíval, pronášel komplimenty na adresu zakomplexované ČéeR a bavil se s kým jen to šlo.
A prý zas na podzim přijede.

Astronautalis - Story of My Life


Wednesday, June 29, 2011

Jsem víla jako prase

Tyto obrázky nechť vám slouží k ilustraci mé narcisovitosti.
Aby toho nebylo málo, tentokrát jsem k tomu měla i dva lidi s foťákama místo hlav, co mluvili fotografickou hatmatilkou a hádali se o to, kterejžejetedajakolepčí, jestli teda ten ňikon nebo kaňón.
Egoboost jak divá sviňa, to vám řeknu.



Bárule odpustí, že jsem ji a její Nikonku (já vím, že má jméno, ale já mám hlavu děravou, odpusť!) takto sprostě podvedla a zradila.
Hanba mi, hanba největší.
Ale uvrtala mě do toho proradná Zu , já jsem v tom vlastně úplně nevinně.


No a krom toho, že se flákám mezi stromy za brněnskou Ikeou a nechávám se vyblejskávat tváříc se u toho jako plachá víla, mám pořád kupy práce.
1) sama se sebou
2) s teorií překladu (pánové Levý a Newmark a ctěná paní Bassnett-McGuire, nesnáším vás/nie nawidze was/neznášam vás/Ich hass Sie/I hate you/大嫌い! v šesti různých jazycích!)
3) s debilním Josephem Conradem a jeho Heart of Darkness, džízis, kdo to má v tom originále číst?!
4) se svou zapeklitou bytovou situáciou, resp. s faktem, že mi vybouchl byt a já teď bydlím s bandou handsome Slováků (kteří umí hrozně dobře vařit a já bych je za nic nevyměnila!)
5) se svou zapeklitou finanční situací
6) se svou zapeklitou časovou tísní
7) s nemilým faktem, že mi došla káva, ta, co tu maj Slováci, je hnusná a taky že mi pánové furt kradou mlíko a dělají si s ním proťáky, bléfuj.
A tak vůbec.




Ač je mileráda čtu a sleduji, sama opravdu nemám ambice stát se módní blogerkou - nepovažuju svůj šatník za natolik zajímavý, abych o něj dělila na děnní bázi, či s ním směla kázat komukoli cokoli, co se módy týče.
Nicméně když se tady sem tam nějaká ta fotka, kde na sobě mám oblečení, zjeví, je to z onoho prostého důvodu, že oblečení nosím, žejo. A nebo je to prostě kousek, o který se nemůžu nepodělit.
Ale tak obecně se raději vykecávám, čehož jste si určitě už všimli.
(ale kdyby to někoho mermomocí zajímalo, ten klobouk je z Tally Weil a Há eM šaty mi darovala při úklidu svého šatníku bývalá spolubydlící - za pusu na čelo)


Tak se zase vraťme k tomu, čemu rozumím. 音楽について話しましょう。

30. června, čili zítra, v Brně vystoupí můj oblíbený upír s fake upíříma zubama.
Zatím se nikdo netváří, že by byl ochoten jít se mnou, vypadá to, že zase půjdu trapkařit úplně sama.


Astronautalis - Trouble Hunters

Astronautalis - Story of My Life


Album mu produkovat John Congleton, übermaster a bůh a taky esence znervózňujících The Paper Chase. Znervózňujících takovým způsobem, že si říkáte, že vás URČITĚ někdo sleduje, protože přece... ví, kam večer pokládáte hlavu.. A vy už oka nezamhouříte.


The Paper Chase - We Know Where You Sleep

Nikdo neumí aranžovat tak chytře, jako John.

Nakonec ještě jeden detail mého meganosu a půjdu zas dělat něco užitečného. Džus (čti čus)

Sunday, June 19, 2011

Proč miluju šedesátá léta (a taky sedmdesátá)

Znáte ten pocit, když se vás zmocní nostalgie tak silná, že se vám do očí hrnou slzy?
Myslí se přenesete do věcí dávno minulých, očima zabloudíte v dáli a zaposloucháte se do hudby, která vás do oné nostalgie uvrtala. A okolní svět přestane existovat.
A znáte ten pocit, když si uvědomíte, že je vám nostalgicky z věcí, které se udály dávno, dávno před tím, než jste se vůbec narodili? V tu chvíli se krásné melancholické vzpomínání na to, co bylo, smísí s hořkým faktem, že se vás to vlastně vůbec netýká. A vám je najednou tak smutno.. Tak krásně smutno. A říkáte si, jaké by to bylo, kdybyste.. kdyby tehdy.. a možná..
No a pak je tady ještě třetí stupeň smutné nostalgie. To když jste po uši zamilovaní do časů, které vás minuly jen těsně. A to tak pitomě, že jen o jedinou generaci. To pak můžete poslouchat rodiče, jak vypráví o tom, jaké to bylo vyrůstat v době, kdy se nosily barevné zvonáče, poslouchaly vinyly a všichni byli potentovaní z Bítls až za ušima.
A jediné, co v tu chvíli můžete, je pozorovat, jak jim vzpomínky v očích zapalují jiskřičky a jak se zasněně usmívají.

The Animals - House of the Rising Sun

Pochopitelně - většinou nám šedesátkonadšencům učarují tyhlety časy né u nás, ale v USA.
U nás totiž tou dobou vůbec nebyly časy tak růžové, uvolněné, plné lásky, míru a svobody, jako tomu bylo v zemích na západě.
Když jste totiž u nás měli dlouhé rozpuštěné vlasy, na nohou zvonáče a věděli jste, kdo je Mick Jagger, byli jste podezřelí.. a to nebylo za totáče vůbec dobrý.
Mimochodem když se podíváte na 500 nejlepších písní všech dob podle časopisu Rolling Stone, zjistíte, že většina z nich je z 60. let. V těsném závěsu jsou sedmdesátky. No a pak už to jde z kopce.
Žebříček si můžete prohlídnout tadyk.

Rolling Stones - Paint it Black

Ale přestože socialismus držel většinu času euforii šedesátých let na uzdě totality, i u nás bývaly doby, kdy duch svobody pronikl železnou oponou a nakazil mladé lidi nadějí.
A tehdy zachvátil lidská srdce bigbít.

Blue Effect - Slunečný hrob

Petr Novák - Povídej

I mezi filmy tehdá vznikala nezapomenutelná díla, jako například Ostře sledované vlaky nebo Spalovač mrtvol, která by možná nikdy nevznikla, kdyby pěst Sovětského svazu udeřila dříve než v létě 1968.
A kdo ví, kolik krásných věcí by ještě vzniklo, nebýt oné osudové noci, kdy do spícího Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a pošlapala naději na svobodu, která v lidech vzplála.


Ale přesto všechno, přestože lidé museli projít normalizací a ještě dlouho čekali, než jim byla navrácena možnost svobodně dýchat, mi ta doba učarovala.
Nejspíš je to tím tajemstvím, kterým je opředená.
Tou prostou nadějí a mládím, které hýbaly celým světem, přestože ne všichni měli tu možnost svobodně zplna hrdla křičet, jak milují svět.

A mimochodem, včera měl Paul McCartney 69. narozeniny.
Všechno nejlepší, starouši.

The Beatles - Yesterday


P.S.: Budu psát bakalářku o hudbě v knihách Haruki Murakamiho. No a jestli ho znáte, víte, že jedna jeho kniha se jmenuje Norské dřevo, jako ta písnička od Beatles.
Budu psát bakalářku o Beatles, no nejsem já lucky bitch?

Thursday, June 9, 2011

I should be studying

No jo.. měla bych se učit.
Za 3 hodiny mám totiž zkoušku z tohodle: 敗負戦争際可能収支圧量層了参昇輸拡縮複純攻勝敗負戦争際可能収支圧量層了参昇輸拡縮複純専攻仏独印欧州世界郵省庁係厚薄濃軟浅貧王首... (pozn. au. tohle je jen pathetická pidižižlisoučástečka toho, co mám umět, a pokud mám mluvit v konkrétních číslech, tak je to 657 omnomnom obrázečků *šílený smích*).
O to, že vypadají všechny stejně, by snad ani nešlo, protože po dvou letech soustavného učení mučení je od sebe rozeznám bez problémů a to, jak se píšou, si zapamatuju po jednom letmém pohledu (víte, že na každý znak mají Japonci i přesný postup tahů? a má to svůj důvod).. ALE DO PLESNIVÉ PSÍ DÍRY, KDO SI MÁ PAMATOVAT, JAK SE TO ČTE A CO TO ZNAMENÁ!!!!????? ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!
*zmateně pobíhá po místnosti, slepě jako můra vráží do nábytku, ztřeštěně mává rukama a se zakloněnou hlavou křičí z plna hrdla...nakonec se přímým nárazem knockoutuje o okno, svalí se na zem, chvíli sebou cuká, až se docuká a ámen s ňou*

Oficiálně jsem se zbláznila, přiznávám se bez mučení. Až budu dělat státnice, urrrrrrrčitě vybuchnu, slibuju.
(jéé, kousek ode mě sedí Francouzi a krásně mluví! ach!)

A teď co hrozně podstatného jsem chtěla oznámit světu.
Život je nefér!
Strašně neféééér!
Já chci do showroomu!!!!
Kašlu na to oblečení zadarmo, beztak by mě časem omrzelo, že jsem si ho ničím nezasloužila.. Chci tam proto, že bych měla šanci potkat Kateřinu Winterovou!

HM anketa from farmorFILMS on Vimeo.


Promiňte, drahé módní blogeríny, ale je to hrozná nespravedlnost, že vy, jen za to, že si vyfotíte boty a šaty, máte možnost setkat se s jednou z nejvlivnějších osob české hudební scény. A beztak vás třičtvrtě netuší, kdo to nějaká Winterová je a že hraje v Národním divadle a má krásný hlas a vůbec!
NESPRAVEDLNOOOOOOOST!!!

Pokud vás stále netrklo, kdože to ta Winterová je, tak prosím takhle:

Píše se rok 2000, vychází film Samotáři a s ním asi nejlépe-se-hodící hudba k filmu,
co kdy spatřila světlo světa.
Jan P. Muchow + Kateřina Winterová = Ecstasy of Saint Theresa

No a loni vyrazili EOST na turné.
A já, odchovanec Paskvilu a Velké noční hudby, který už myslel, že EOST nikdy neuvidí (páč Winterová šla na mateřskou, když jsem ještě neměla na koncerty ani pomyšlení, a byla na ní asi tisíc let), jsem myslela, že se štěstím potentnu.

Opravdická Winterová a opravdický Muchow, brněnská Fléda, stav lehké opilosti a hudební euforie.


...a k tomu svítící žůžošaty od návrhářky Denisy Nové.

Povinně poslechnout album Watching Black, všichni!
Hned!

(no a já se teda jakože jdu učit...)

Saturday, June 4, 2011

Redhoti sucks, ale John je prostě frajer (English at the bottom)

Tichá letní noc a spokojeně vrnící kazeta ve videopřehrávači.
Rozvrzaná pohovka a strach z odhalení.
Časy, kdy dobrou hudbu člověku v telce nutili jen Paskvil a Pavel Anděl.
Dvě hodiny ráno.
A hlavně podivně podivný John Frusciante.

A s ním video, co se mi vrylo do paměti kdysi dávno před lety, když jsem tajně jako ninja (to aby mě nenachytali naši, jinak bych měla průser jak mraky) koukala do čtyř do rána na Velkou noční hudbu na ČT, páč tam byly ty zvláštní písničky, co člověk jinde neslyšel (rozhodně teda né v Esu). Jako třeba ta s tím chlápkem, co měl každé oko jinak velké...

(kdo by tehdy znal nějaké Radiohead?)

..nebo ta s tím bezpohlavním podivínem..

...a nebo ta divná metalová, co se mi až zvráceně líbila..

...a pak taky ta s Britama šprtama a s dojemným příběhem o krabici mléka...

...a nakonec John.
Divný John s kytarou a zvláštním hlasem.
John, co se točil a vrážel do stěny a skákal dokola, dokola a dokola....
John, co na něj člověk prostě musel koukat a nechat se strhnout tím chytlavým depresivním hlukem, který v něm zanechal pocit, že něco je špatně, že ta temnota v jeho vlastní hlavě pohltí všechno, ale úplně všechno. A na světě pak nezbude nic.

John Frusciante, übermaster.



For English click on Read more...

Monday, May 30, 2011

Ófina (English at the bottom)

Je to jen můj dojem, nebo se poslední dobou všechno hemží rovně střiženýma ofinkama?
...á, do řiti, já se polila kafem!
(pardón)
A taky ta zrzavá barva teď údajně taky nějak frčí nebo co.

Znamená to, že jsem módní oběť?
Safraporte.


(Na co by mi byl smartfoun, když můj milovaný starouš
umí tak skvělé triky jako neočekávaně se sám vypnout,
samovyplivnout baterku a taky fotí tak skvělé a 
kfalitní photographie?)
(Umíte se taky takhle tvářit jako kachna?
A na čisté zrcadlo sere pes!)

Děsně mě z těch vlasisek svědí čelo.

A jo, věděli jste, že Bruce Springsteen je děsný frajer? 
Na Streets of Philadelphia zapomeňte, todleto je stokrát lepčí.
Bruce Springsteen - Born to Run





For English click on Read more...


Sunday, May 29, 2011

Polsko is a magic land... (3)

Nebudem z toho tady dělat seriál, jsem si jistá, že příležitostí, při kterých padne slovo Polsko, se ještě vyskytne kupa, kupa. Takže dneska je to do třetice do palice (kladivem) a dáme si vod teho Polska na chvilu voraz, ni?

...a nebyla bych to já, kdybych zas všem kolem sebe nenutila nějakou šáhnutou muziku, tak si dáme srandovní polský hipec, u kterého ani já nemám zelené ponětí (jo, Poláci říkají dziwne věci), o čem se tam zpívá (teda repuje, neasy), takže můžu pány genkstry bez váhání zařadit do kategorie "what the fuck is that Polish bastard singing about?".

Napszykłat - A co to czeczo?
(ty vole, co to je to czeczo?)

Co mi to ještě zbylo na tom seznamu?
Hudba a sekáče, žejo.
Nejde mi teď až tak o hudbu samotnou, ač to s tím souvisí, žeáno, jako spíš o letní hudební festivaly.
V Polsku jsou dva (a oba shodou okolností v Katowicích, kam to mám blízko, oujé), které mě chytly za srdce.
A to: Festiwal Nowa muzyka, záležitost vesrze elektronická (pro IDM blázny jako stvořená), takže jestli máte rádi Amona Tobina,

...kdo si tuhle písničku pamatuje z ukázky na nějaký seriál na Primě, 
tak si pamatuje správně
Amon Tobin - Four Ton Mantis
 

a nebo Modeselektor, dva úplně (ale úúúplně) praštěné Berlíňany,

 Modeselektor - Sucker Pin

tak 25. až 28., Tauron Nowa Muzyka, Katowice. Bude tam toho mnohem víc, namátkou třeba Lamb, Apparat nebo Gold Panda.
(i když teda myslím, že jestli Amona Tobina a Modeselektor znáte, tak vám o tomhle festivalu nemusím vůbec říkat)

Druhý festival, a to je teprv něco pro mě, protože to bude samý indie magor a hipster v converskách, upnutých džínách a s brýlema se širokýma obroučkama (taky jedny mám, nemyslete), se jmenuje OFF a my, hudební magoři z luhů a hájů dalekého Frýdku-Místku ho milujeme celými srdéčky (buch buch). Odehraje se 5. až 7. srpna a roztočit to tam přijedou třeba Sebadoh,
Sebadoh - On Fire

Mogwai (jo, jo!!!)
Mogwai - White Noise

a taky dEUS (na ty se těším jak malá).
dEUS - The Architect


Kdybyste se náhodou cítili přehlceni hudbou, tak soráč koláč. Krom toho, že jsem kvůli zkouškovému v rejži, jsem i v hudební ráži. Řádím na internetech jako černá ruka a vymetám všechna hudební zákoutí, co se mi dostanou do rány (uaahachachacha).


A teď ty sekáče!
Sekáčům se u nás vždycky dařilo a je to správné, protože v sekáčích se dají najít takové poklady, že vám to kolikrát hlava prostě nebere. 
V Polsku jsou second handy ale ještě profláklejší. U nás se to sice až tak neprosadilo, ale v Polsku se v mnoha sekáčích prodává na váhu. To pak přijdete do obchodu a koupíte si půl kila kabelky za 5 złotych (nějakých 28 korun).
No a já takhle jednou vlezla do sekáče, který se usídlil v bývalé budově celnice, hned u hranic v polském Těšíně = Czieszynie. A co tam nenajdu.



Hebké, nádherné, nádherné.. budu v nich chodit plesat, cheche.
Ti, co kolem těch šatů prošli bez povšimnutí, museli být blázni. BLÁZNI!
A jo, stály mě 128 korun.
A teď visí na skříni a já se na ně pravidelně koukám, jestli tam ještě jsou.
Moment... Jsou.


Údajně je někde v Czieszynie nějaký další kouzelný sekáč. A podle bájí a pověstí má (pozor.....chvíle napětí.....) TŘI patra. (ježišmarjá, já se picnu)

Saturday, May 28, 2011

Polsko is a magic land... (2)

Vážení dámové a pány, vítejte u pokračování oblíbeného seriálu "what the fuck is that Polish bastard singing about?".
Abychom se dostali do náladičky a fóry nám odsejpaly, vhrněme se na prvního soutěžícího. A tím je smeksy Česlav, co si ráz Spíwá, ale vlastně se tak vůbec nejmenuje. Jeho pravé jméno je Mozil a kamarádi mu s oblibou říkají Firefox (ba dum tsssssss). A taky to není úplně Polák, ale z půlky Dán (představa Poláka ožralého jak Dána vůbec není tak nepředstavitelná.. už jste někdy byli na polské svatbě? do dneška jsem neměla odvahu otevřít tu psychovodku, co jsem dostala jako výslužku...určitě by pak totiž skončil vesmír).

Czesław Śpiewa - Maszynka do świerkania

Kdybyste měli dojem, že jsem dneska snědla vtipnou kaši, tak...tak...to prosím né. Má se to totiž tak, že zkouškové je v plném proudu a já se blížím k tzv. bodu "crash", kdy se v mé hlavě zlomí takové malé kolečko, které celý ten mechanismus drží pohromadě, a já vybuchnu. A to jsem teda zvědavá, kdo bude ten sajrajt uklízet.

Hehehe, konec srandiček, slíbila jsem něco o polských botách, blozích, hudbě a pokladech, co se skrývají v polských sekáčích (v tomto pořadí), takže jdem na to.

Polky rády nosí vysoké podpatky a je to na nich vidět.
Kamkoli se totiž v Polsku vypravíte, všimnete si viditelného rozdílu v počtu českých a polských slečen, které si boty s podpatky obují. A to bez ohledu na terén.
Jen málokdy u nás na kamenité cestě, trávě či kolikrát jen pitomé kočkohlavové dlažbě potkáte holku v podpatcích.



Dokázal by mi někdo vysvětlit, proč tomu tak je?
Vždyť je to vlastně docela škoda, podpatky přece dělají z ženy Ženu.

No a kdyby vás zajímalo, jaké boty se v Polsku nakupujou, tak prosím, kochejte se..: DeeZee.
Jestli mi někdo na českém internetu najde podobný obchod, budu mu líbat nohy.

A teď polské blogy.
Nechci hanět blogy české, to ne, mezi českými blogy jsou zajímavé kousky a kouká se na ně hezky (byla by hloupost tvrdit, že skvělé jsou všechny a naopak, stejně jako u těch polských). Jen těch opravdu, OPRAVDU zajímavých a skutečně originálních módních blogerek se stylem tak jedinečným, že se zmůžete jen na "wow, no sakra, ta holka určitě utekla z Paris Fashion Weeku..!", těch, co se neinspirují módou, ale naopak inspirují ji, těch je sakra málo.

No a tyhle Polky mají styl. Svůj.:
Excelentní Paní ekscelence


Krásná Styledigger


Alice Poing hubená jak smrt


Ne každému se musí líbit.
Ale o tom móda přece není.
Stejně jako móda není o tom, že trend bez rozmyslu přeberete, aniž byste ho nějak přetvořili k obrazu svému.
Aby to bylo opravdu inspirativní, musíte do toho dát kousek sebe a vytvořit svůj vlastní styl, něco jedinečného.
Pak si vás lidi zapamatujou a budou si říkat, "ta holka má něco do sebe..".

(pokračování příště)