Saturday, October 13, 2012

S rukama za zády

Točím se v kruhu.
Slyším ozvěnu svých kroků.
Myslíš na to co já?
Nepochybně.
Je to už dlouho.
Ztratila jsem slova,
ale slunce svítí pořád stejně.
Jako by se nic nestalo.
Potichu.
A tajně.
Jen aby mě neslyšeli.

Třeba se mi jednou podaří utéct vlastní nerozhodnosti.


Monday, July 9, 2012

Things I never hear

How was your flight?
And how was England?
Have you brought any souvenirs?
I'm so glad to see you again.
Come here and give me a hug.

I'm so proud of you.
I know you're trying your best.

Don't worry about it.

You must be tired from the journey, let me make you a cup of tea.

Thank you.

I'm sorry.
_

It doesn't matter what you say. I only need a single look to know that this is not what it is supposed to be like.
You should support me and protect me. And obviously, you're not very good at that.


Fuck this.
I'm out of here.

Monday, April 2, 2012

How Can You Tell the Difference between Reality and Dreams?

Tenká čára mezi představami a reálným světem. Příčetnost.
Ale co je doopravdy reálnější?
Když vítr shodí sklenici nebo když ji ve tmě upustí něčí ruka, která se pak přitiskne ke sklu?
Schovám hlavu pod polštář a nechám tu noční duši psát na okno neviditelné vzkazy.
Je stejně opravdová jako šumění větru a můj dětský strach.

To, co považujeme za objektivní realitu, se v mysli odráží pomocí nedokonalých smyslů. Tudíž objektivní realita neexistuje. A nebo existuje, ale nikdy se jí nemůžeme přiblížit.
Jedinou realitou je to, co se vám honí hlavou.
Svět, světla, zvuky, představy, mlhavá vzpomínka na něco, co se před nedávnem stalo.. Počkej, to se mi vlastně zdálo....

Realita číslo 2 (nebo 1?).
Ve snu ožívá i to, co jste o sobě nevěděli. Mysl žije ještě víc než za dne.
V noci totiž zpracovává informace, které přes den zaznamenala.
Myslím, tedy jsem.
Je možné být ještě víc než ve chvíli, kdy se celý mozek (resp. jeho bdělá část) soustředí jen na rozbor každičké myšleny, která se v něm uchytila?


Ještě chvíli a vsugeruju si schizofrenii.




(boží cover Boba Dylana)



Saturday, February 4, 2012

A tak pořád dál

Zvláštní magie mi nedovoluje pohnout se z místa. Šeptá mi do ucha a já si zase vybavuju kroky bosých nohou lehce našlapujících na rozvrzané schodiště. Kroky, které měly utichnout už před lety. Vybavuju si je jeden po druhém, zřetelněji než kdy dřív. Slyším každý zvuk starého dřeva, pamatuju si i vůni, kterou mělo to skoro neuvěřitelně pohádkové ráno.
Už si ani nepamatuju, jestli bylo opravdové nebo jestli jsem o něm jen psala.

Vždycky, když se kroky ozvou, vykřesám jiskru poezie z pomačkaných dopisů, těch roztrhaných, napůl vysněných příběhů, které jsem psávala roztřesenou rukou na tenké listy a ony se rázem stávaly skutečnější než celý svět kolem.
Poezie minulosti, bez které by mi slova v hrdle vyschla nadobro. Proto se jí nemůžu vzdát.
Jen z ní musím uždibovat opatrně, protože mám strach, že by se mohla rozpoutat bouře.

Minulost je mocnější, než se může zdát.


Goldmund - Parhelia

Saturday, January 14, 2012

Dear Devil

Dear devil,
tell me those words.
Dear devil,
sing to me like wild birds.
Dear darkness,
let me forget what I've done.
Dear darkness,
have sympathy for me.

For I have none.

Monday, December 19, 2011

Všechno, všecičko.

 Amanda Palmer - I Will Follow You into the Dark

Všechno by bylo jednodušší, kdyby to nebylo komplikované.
A ono to možná ani komplikované není.
Jen to tak vypadá.
A někteří lidé komplikace hledají tam, kde nejsou.

Haruki Murakami v Kafkovi na pobřeží píše, že pojem labyrint se poprvé objevil ve staré Mezopotámii v souvislosti s většbami ze zvířecích (a nebo možná i lidských) střev. Takže princip labyrintu si neseme sami v sobě.
Kdo by se pak divil, že se jeden ztrácí sám v sobě.

Můžu začít od nuly, bez komplikací, bez labyrintu.
A nebo se můžu utopit ve vlastní... ve vlastní neschopnosti říct, proč se vlastně topím.

Proč jen člověk vždycky volí složitější cestu?
Je to snad proto, že si myslí, že něco, co opravdu stojí za to, si musí vybojovat?
Přestože to tak třeba vůbec není?
A nebo je?


Dobrou noc, jsem v prdeli.

Sunday, November 27, 2011

Nález

Regina Spektor - Samson


Otevřela jsem knihu. Papírový obal, místy natržený, je temně zelený. Jako nejhlubší les ve Švédsku. Ten, co voněl letním ránem. Schovával jezero se sametovou hladinou, několik domů a skřítky, kteří mě tahali za kalhoty, když jsem na chvíli zavřela oči, abych se mohla nadechnout toho kouzla, které se rozprostíralo všude kolem. Objímalo stromy, tetelilo se těsně nad hladinou a neslyšnými prsty lehounce hladilo po vlasech. Když jsem ale otevřela oči, skřítkové se rozutekli, jen několik vřesů se netečně zatřáslo.

(autentické záběry švédského jezera kousek od Jönköpingu)

Ta knížka je jako dávný sen. Je psaná krásnými slovy, plná příběhů a voní vzpomínkami.
"Nedávám Ti ji k Vánocům, není to dárek. Dávám Ti ji jen tak, na stolek k posteli, jako poděkování za to, jaký výjimečný člověk jsi.
Neboj se, úžasní lidé přece žijí navěky.
B."

Člověk, který ji kdysi daroval, znamenal hodně. A potom zmizel. Zmizel, jako by se utopil pod tou sametovou hladinou. Zoufalé volání o pomoc se vytratilo mezi stromy, ani skřítkové ho neslyšeli.
S ním zmizel i člověk, kterému byla kniha darována. Vší silou utáhl uzel na bílém kotníku, mezi vlnkami se naposledy mihly dlouhé kadeře, ale pak se nad ním voda zavřela a už o něm nikdy nikdo neslyšel.

Totiž o ní. Říkali, že byla úžasný člověk.
Jmenovala se William Wilson.

"Zvítězil jsi, podlehl jsem. A přece jsi od této chvíle i ty mrtev - mrtev pro svět, pro nebe i pro naději! Existoval jsi ve mně - a hle, moje smrt ti v tomto obraze, který je tvým obrazem, zjevuje, jak dokonale jsi zavraždil sám sebe."
E. A. Poe